text
stringlengths 139
17.9k
| original_file
stringlengths 8
17
|
|---|---|
Přemysl Činčura
VII. A
22. února
2. slohová práce
(charakteristika)
Můj děda
Děda je mohutnější postavy. Chůzi na rychlou a na to že je to děda, tak dost rychle běhá (už jsem to zažil).
Hlavu má kulatou a obličej zlí. Vlasy jsou šedivé, jelikož je starší. Čelo bývá z části přikryto vlasy a obočí hustší. Oči jsou modré. Nos je normální ani velký ani malý. Rty má nevyrazné a uši trochu odstálé. Na uších se mi líbí, že s nimi umí hybat. Jeho povaha většinou bývá veselá.
Děda je menší zemědělec. Má traktor a pole. Bydlí ve vesnici Kyškovice 3 km od Roudnice na Labem. Bydlí v hájovně s lesem (cca 3 ha). Na pozemku ještě stojí velká stodola, fořtovna a chlívky. V lese je rybník. No je to spíš žabinec, ale v zimě se dá využít jako kluziště. | kl7acinpre_1 |
3.11. 2005
J. Janoušková
1.písemná práce
TÉMA
Starověký Egypt
(Referát)
Vážení posluchači, dovolte mi vám poreferovat o Starověkém Egyptě.
Vznik Starověkého Egypta datujeme od roku 3200 př.n.l. Rozkládal se v okolí řeky Nil a byl rozdělen na Horní a Dolní část.
Kolem roku 3000 došlo ke spojení těchto dvou částí a od této události můžeme Starověký Egypt rozdělit do šesti základních etap, které bych vám nyní chtěla přiblížit.
První etapu nazýváme Archaické období (r. 3200 – 2686 př.n.l.). Za hlavní rysy považujeme rozvoj řemesel, obchodu a upevňování centralizace státu. Hlavním městem se stalo město Menofer neboli Memphis a vládl zde faraon Memi.
Následuje další etapa v pořadí druhá – Stará říše (r. 2686 – 2160 př.n.l.), která je někdy nazývána jako Věk pyramid. Je charakteristická obrovským rozmachem ve všech směrech. Například: 1.stavby v Gíze, 1. literární a náboženské texty, stavba pyramid atd. Zakladatelem této říše byl Džoser, kterému byla zasvěcená i nejstarší stupňovitá pyramida - Džoserova. Po tomto obrovském rozmachu nastává 3. etapa.
1. přechodné období (2160 – 2055 př.n.l.), stručně řečeno období krize. Započalo zhroucením ústřední vlády a vyústilo v občanskou válku, kterou vyprovokoval nespokojený prostý lid. Docházelo k rabování, vypalování a zmocňování se majetku bohatých. A aby toho nebylo málo postihl Starověký Egypt hladomor. (Jen jediné město bylo tomu všemu jako zázrakem ušetřeno, a to město Veset, později známé jako Théby.)
V říši vládl chaos. Co myslíte, že Egyptský lid potřeboval? Ano, byla to potřeba silného vůdce a tak se i stalo. My se tímto posouváme do střední říše, toto období je někdy nazýváno jako klasický věk, kdy se sjednotitelem Egypta stal Menhotep II., který byl zvolen i za panovníka. Centrem říše se stalo právě město ušetřené hladomorem – Veset.
Významnému postavení v období Střední říše se dostává střední vrstvě nebo-li úředníkům, sochařům, malířům apod., ale samozřejmě nejlépe je na tom co se týče vlastnictví půdy faraon a kněží. Po tomto vcelku klidném období, co myslíte že bude následovat? Ano je to období krize, nazvané 2. přechodné období (r. 1650-1550 př.n.l.). Opětné zhroucení vlády a k tomu se přidává problém pronikání kočovného kmene z Asie – Hyksósů, který se usazuje v deltě Nilu. I když byl spíše Egypťanům trnem v oku, přinesl jim i něco pozitivního, a to kolo a chov koní. I přesto došlo k povstání proti nim, které vedl egyptský válečník Ahmos. Touto událostí se přesouváme do poslední šesté etapy, týkající se Starověkého Egypta, a to k vytvoření Nové říše (r. 1550- 1069 př.n.l.), kdy se Egypt znovu vzpamatovává po krizi a následně zase zkvétá.
A tak jak bych tedy shrnula téma Starověký Egypt? Jestli jste pozorně poslouchali, tak byste mi měli dát za pravdu, že ve Starověkém Egyptě to bylo jako na horské dráze <dvojitá šipka> nahoru – dolu, krize – rozmach.
A doufám, že po přečtení/vyslechnutí tohoto referátu, když se řekne Egypt se Vám nevybaví „jen“ pyramidy. | pr2cfjanjit_01_1 |
Stůl paní učitelky
Stůl paní učitelky je hnědý, je na něm spoustu věcí. Je na něm kalendář, tužky, kytka a hodně papírů. Ten stůl, je starý asi 25 let. Je skoro nejstarší na škole. Má 9 šuplíků, šuplíky nejsou součástí stolu. Paní učitelka k němu má nové křeslo. Na délku měří skoro dva metry a na šířku asi metr. Paní učitelka na něm má i dárek z Tunisu od kluků Adamových. A tužky má paní učitelka v keramické botě a hrnku. A to je celý stůl paní učitelky. <img stůl> | hr5strgab_02_1 |
Popisovaná osoba je mužského pohlaví. Jeho postavení vypadá, jako by chtěl vypustit nevábné plyny z análního otvoru.
Jeho výraz nám připomíná, že ho něco napadlo. Jeho obličej je protáhlý a má dlouhé tmavé vlasy. Má velké kulaté oči.
Jeho velkými bílími zubami nám připomíná hlodavce, ale pozor není to hlodavec.
Má na sobě černé sako, bílou košili, tmavé kalhoty, tmavé ponožky a světlé boty. | js6mar_1 |
Název: Frankenstein
Autor: Mary W. Shelleyová
Frankenstein je kniha hororová a strašidelná. Spolehlivě vyvolává city a emoce nad příběhem. Je o nešťastném stvořiteli něčeho odporného.
Kompozice je chronologicky uzpůsobená. Příběh netvora a samotného Frankensteina běží souřadně v čase. Netvor svého stvořitele miluje i nenávidí. Je nešťastný. Frankenstein, který ze začátku žije jen pro svou vědu a rodinu. Po ztvoření netvora upadá do věčného zármutku. Člověk rmoucený myšlenkou na své dílo propadá hrůze z netvorova dalšího vražedného činu. Z myšlenky stvořit netvora jen pro vědu, se stává noční můra života. Příběh člověka a netvora, kteří mají společnou jen nenávist a zlobu na toho druhého.
Kniha je velice zajímavá. Poučí o citech lásky i nenávisti. Začátek knihy je spíš popisový, ale děj je velice zajímavý a napínavý. Je vidět, že autorka psala ze zkušenosti nad svým nešťastným životem s manželem. | js9bkvabar_02_1 |
14. ledna 2009
Aneta Lišmanová
V2
1. Písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět v roce 3009
Osnova: 1. Jiný svět
2. Stať I. Lidé
II. Město
3. Závěr: Záhada
Nyní jsem se ocitla v úplně jiném století, než které nám bylo známo předtím. Začínám se ztrácet. Můj pestrý zrak je ošálen. Největší změna je tmavé světlo. Nemám slov, ale říkám si pro sebe: „Kde je zářící žluté slunce?“ Nerozumím ničemu.
Ohlížím se kolem sebe, ale žádné lidi nevidím. Použiji svůj hmat a pátrám po nějakém pohybu. Hurá! Našla jsem kouli, ve výšce mých ramen, připomínající hlavu. Neznámý předmět skrýval mě dosud nepoznané kulaté i hranaté tvary. Hnědé provázky o tloušťce asi čtyř milimetrů vyčnívají po celém obvodu. Špičatý „nos“ neměl jednu nozdru a s koulí byl spojem po délce dvou centimerů, což mě zarazilo. Fotoaparát, na zaznamenání mých vidin, jsem neměla. Má potřeba zjistit, co se zde děje je čím dál větší, a tak v mém pátrání pokračuji. Hlavou jsem nezkončila. Neznámá osoba nemluvila, jen se prudce pohybovala, jako by chodila a její mohutná pravá noha se odstrkovala. Nevěděla jsem, ke komu mám člověka přirovnat, nicméně mi bylo jasné, že od lidí nic nevypátrám.
Sundala jsem si mé oranžové brýle. Kolem mě proudí tisíce ba miliony lidí. Byla jsem někde v centru města. Vysoké budovy směřující do nebe, jako v gotické architektuře katedrály, na povrch vypadaly úhledně. Za prosklenými podlouhlými oky byla tma. Občas proniklo umělé světlo do mých očí. Jdu ulicí, ve které jsou samé odbočky a po obou stranách vysoké vchody do budov. Nikde žádný obchod s občerstvením, textilem ani elektronikou. Nevidím památky, jako byly v 21. století, zanechané po předcích, v Praze. Mrzí mě to a pokračuji. Příroda se neobjevila ani v následujících ulicích. Louky, lesy ani zvěř v nedohlednu. Naleštěná auta, která jsem vídala dříve po Praze nejsou zde a má tvář se pousměje. Žádný smog. Tak proč tedy je tu tma jako u nás v pět hodin ráno? Odpověď neznámá a otázek mnoho. Vidím řeku tekoucí podél domů, pro mě ošklivých. Má zelenou barvu. Plavou v ní samé odpadky a špína. Nelíbí se mi toto město. Přemýšlím, jestli je to pozůstatek z dob minulých.
Záhada mě nikdy nevyřešená se v budoucnu stane nejspíš reálná. Svět bude sice okouzlen novými věcmi, ale na úkor přírody a krajiny. Jsem ráda, že zde nebudu muset vyrůstat. | grV2lisane_01_1 |
Sedm divů světa – výklad
Následující text představuje možné kandidáty na sedm nových divů světa. Za povšimnutí stojí fakt, že tři z nich jsou náboženské stavby, všechny ostatní zahrnují svatostánek ve svém komplexu; náboženský charakter pochopitelně nebyl kritériem výběru, poukazuje však na jednu skutečnost – náboženství, ať se nám to líbí, nebo ne, bylo a je hybatelem světové kultury.
Pražský hrad
V současnosti největší hradní komplex na světě pravděpodobně založil už roku 880 kníže Bořivoj. Téměř nepřetržitě od 10. století je sídlem českých vládců a pražských arcibiskupů. Byl zde založen první klášter v Čechách. V 11. století byla postavena bazilika sv. Víta, která byla ve 14. století přestavěna do dnešní podoby chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. V dobách husitství nakrátko ustal rozmach, ale v roce 1483, kdy na trůn usedli Jagellovci, se opět začalo stavět ve velkém. Hrad tak dostal několik věží, mezi nimi třeba slavnou Daliborku a Prašnou věž, architekti navíc zrekonstruovali i samotný palác. Tak dostal dnešní podobu také Vladislavský sál.
V současné době je na Hradě uloženo mnoho cenností – korunovační klenoty, staré listiny, relikvie českých patronů a umělecká díla velké hodnoty.
Tádž Mahál
Tato monumentální stavba se nachází v blízkosti indického města Agra na břehu řeky Jumma. Nechal ji postavit šáh Džahán, tehdejší vládce Mughalské říše, jako hrobku pro svou nejoblíbenější manželku Mumtaz Mahál. Traduje se, že Šáh nechal zabít architektovu milenku, aby se umělec dokázal lépe vcítit do jeho smutku. Stavba byla započata v roce 1632 a trvala celých 11 let.
Jako stavební kámen byl použit bílý mramor. Komplex budov tvoří ústřední palác s pohřební komorou, mešita se čtyřmi minarety a okolní menší stavby. Nejvyšší kopule se klene do výše úctyhodných 33 m.
Petra
Jedna z nejznámějších jordánských památek, skalní město Petra, bývá nazývána také „růžové město“. Skály, do kterých je Petra vytesaná, odrážejí nejrůznější odstíny barev, od růžové po červenohnědou, modrou, zelenou nebo purpurovou.
Jako první přišli do Petry kolem roku 312 př. n. l. Nabatejci. Jimi založené město mělo výhodnou polohu, neboť stálo na obchodní cestě ze Středomoří do Arábie. V roce 106 n. l. Petru obsadili Římané. Postupem času se však změnily obchodní stezky, takže význam města postupně klesal, až zůstalo zcela opuštěné.
Pyramida Slunce
Dominantou Teotihuacánu, kdysi nejlidnatějšího a největšího města Střední Ameriky, byla a je 70 m vysoká pyramida Slunce. Na vrcholu stupňovité stavby se nachází chrám, ke kterému vede mnoho schodů. Ty byly záměrně úzké a strmé, aby museli věřící náročnou cestou nahoru prokázat oddanost. Nedaleko stojí o něco menší pyramida Měsíce, která pochází stejně jako pyramida Slunce z 1. století n. l.
Zakázané město
Pekingský císařský palác se rozkládá na ploše 101 hektaru a stojí přímo v centru čínské metropole. Vznikl na popud císaře Jung-loa, který sem roku 1403 přesídlil. Stavba se uskutečnila mezi lety 1406–1420. Celé Zakázané město obklopují mohutné zdi a hluboké příkopy. Hlavní bránu nazývanou Wu-men střeží slavné sochy lvic se lvíčaty.
V areálu rozděleném na dvě části bychom napočítali stovky budov a přibližně 9 000 místností. V jedné z nich, Sálu nejvyšší harmonie, stojí slavný Dračí trůn, ze kterého císař vládl celé obrovské říši.
Borobodur
V javánské džungli stojí tento pozoruhodný chrám už od přelomu 8. a 9. století. Borobodur tvoří pět stupňů čtvercového půdorysu s plastikami znázorňujícími život Budhy a čtyři kruhovité terasy. Na těchto terasách jsou celkem 72 malé svatyně ve tvaru zvonu.
Po zemětřesení z roku 1006 upadl chrám v zapomnění, roku 1814 byl však znovu objeven a nákladně restaurován.
Horjudži
Japonský chrámový komplex Horjudži zahrnuje nejstarší dřevěné stavby na světě. Většina pochází ze 17. století, sloupy střední brány však byly vztyčeny už roku 670. Areál se dělí na západní a východní část. Mezi nejzajímavější budovy patří pětipodlažní Pagoda a Jumedono, neboli Síň snů, ve které sídlí socha zvaná Tajný Budha. Tu tam v roce 740 umístil princ Šótoku, který je zároveň zakladatelem kláštera. | js3jun_02_1 |
Slohová práce školní
Konvičková Vendula
17. května 2005
1. C
Témata: 1) Tak tady žiji (volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (volná stylový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Pohled do zrcadla
Osnova:
Úvod: Zrcadlo
Stať: a) Po čem toužím…
b) Vztahy…
c) Budoucnost
d) Povaha
III. Závěr: Zamysleme se nad sebou
Každý se někdy díváme do zrcadla a zkoumáme, kolik koligramů jsme zhubli či naopak přibrali, řešíme problémy – co s vlasy, jak se správně tvářit… Existují však dva druhy zrcadel. Jedna (nám všem velmi známá) odrážejí náš zevnějšek, a ta druhá nám ukazují, co v nás je a jací jsme.
Já se samozřejmě také koukám do zrcadla a chtěla bych vám obraz mého já“ přiblížit. O mých křivkách Vám vyprávět nebudu, ale přiblížím Vám své vnitřní já“. Myslím si, že jsem přátelská a veselá dívka, která stejně jako ostatní dívky v mém věku touží po lásce, štěstí, dobrých kamarádech… Mám mnoho snů, které jsou neuskutečnitelné, ale také mnoho reálných přání. K mým přáním rozhodně patří hodně zdraví, které má člověk jen jedno a jehož hodnotu poznáváme ve chvílích, kdy nám zdraví chybí. V mé rodině je bohužel častý výskyt rakoviny, nemoci na níž zatím není žádný lék. Při vyslovení této choroby mám mráz na zádech. Mí nejbližší nad ní naštěstí vyhrávají. Tím se však nechci rmoutit. Mé další přání je láska a to ve všech svých podobách – přátelská, rodinná a láska mezi mužem a ženou. Nyní trávím hodně času se svými příteli, kteří mě více či méně ovlivňují. Snažím se přijímat jen jejich pozitivní vliv a myslím si, že se mi to docela daří. Když se teď podívám do zrcadla, nevidím již malou „stydlivku“, ale zdravě sebevědomou dívku, která se však někdy bojí říct svůj názor. Umím však své názory diplomaticky podat tak, abych neranila něčí city.
Každý si přeje úspěch a ani já nejsem jiná. Letošní rok je jakýmsi vrcholem mé hudební kariéry – v kytarových soutěžích se mi zatím velmi dařilo. Teď mě ještě čeká absolventský koncert a poté republikové kolo kytarové soutěže. To, že jsem se dostala tak daleko považuji za svůj největší kytarový úspěch. Stejně velký úspěch (ovšem důležitější) je skutečnost, že jsem se dostala na prestižní gymnázium a mohu zde studovat. Doufám, že se svou pílí, touhou po vzdělání a snahou dostat se co nejdál úspěšně zvládnu maturitu a později i vysokou školu. Zrcadlo mi však ještě neukázalo ten správný směr, kterým se mám do budoucna vydat, a tak ještě nevím, který obor by mě bavil. Přemýšlím o práci s humanitním zaměřením (př. psychologie).
Někteří přátelé říkají, že jsem zvláštní tvor. Pořád se směju a dokáži svými slovy rozesmát řadu lidí. Oni to neví, ale to, že jsou šťastni, mi v dnešním uspěchaném světě zvedá náladu. Také jsem prý velmi výřečná, ale dokáži mlčet a udržet tajemství. Respektuji soukromí druhých. Dokážu vyslechnout jejich problémy a snažím se jim pomoci.
Každý se musíme zamyslet nad sebou, nad svým chováním a nad naším vztahem k ostatním. Snažím se poučit se ze svých chyb a dát ze sebe každému to nejlepší. Nebojím se změn, protože změna je život. Bojím se ztráty – blízkých, soukromí, důvěry…
„Chci být člověkem, který se mi nehnusí.“ Se Sarterovým výrokem jsem se zžila. | cb1ckonven_02_1 |
Bylo, nebylo aneb pravda o zániku Země
„Babičko, vyprávěj mi, prosím o Zemi!“ řekl mi můj vnuk. „Tak dobře.“ Souhlasila jsem a začala vypravovat o zániku Země.
„Je konec! Pomozte nám někdo! Třeba se nám ještě dostane pomoci z vesmíru!“ takovéhle a spousta jiných signálů se dalo zachytit z jedné planety Sluneční soustavy, zvané Země. Jedna z nejmenších planet vesmíru čeká už jen na záhubu. Je potřeba rychle vymyslet plán, který by pomohl přežít milionům pozemšťanům. Ale jak, vždyť se zničili sami a ve vesmírné kronice stojí psáno, že ničí-li se planeta sama nesmí se jí za každou cenu pomáhat k vrácení své bývalé podoby pod trestem zatracení celého vesmíru, ale co je teď důležitějšího než pomoc? Pozemšťané nejsou jedni z nejinteligentnějších tvorů vesmíru, ale přece jen nejsou hloupí a mohli by nám pomoci k největšímu objevu posledních miliard let, k vynálezu stroje času, vždyť jejich vědci nebyli k jeho objevu dál než malý krůček. Když se po Zemi ještě proháněly opice a dinosauři, věděli jsme, že tahle planeta nedopadne dobře, ale tahle krutý osud ji potkat neměl. Invaze x-ťanů, která byla plánována by byla milostivější než toto.
„Rada zasedá už za pikosekundu, má paní!“ „Ano, už se tam přesouvám.“ řekla jsem a spustila přenášeč. U stolu seděli poslanci, mágové, ale i obyčejní marťani. Sotva jsem dosedla na židli vznesla se do prostoru a s ní i dalších dvacet židlí důležitých osob naší planety. Začali jsme projednávat jednotlivé návrhy stran záchrany Země. Zdaleka ne všichni marťané byli tak ušlechtilé povahy jak jsem si bláhově myslela, když jsem přijala trůn Marsu. A jak se postupem času ukázalo, většina mého národa byla stejně sobecká jako lidé. Nikdo z těch velkých a „ušlechtilých“ rádců nechtěl podstoupit to riziko zatracení národa, i když toto jejich ospravedlňování bylo absolutně zbytečné a absurdní, protože tvůrcem poslední kroniky vesmíru jsem byla já, a proto jsem její zákony a zásady mohla v případě nutnosti měnit jak budu potřebovat. Vymyslela jsem si proto svůj vlastní plán na záchranu. Teď už jen potřebuji autoskop, stroj, který mě přenese na Zemi aniž by se to někdo dověděl. Vezmu si s sebou jen mého věrného sluhu Adrexe.
„Adrexi, zapni ten stroj hned, ať už jsme na Zemi, čas hraje, jako obyčejně, v náš neprospěch!“ řekla jsem, „Ano má paní, už se na tom pracuje.“ Odpověděl mi a hned se dal do práce, otočil všemi páčkami po směru naší cesty a už jsme letěli. Po tom, co jsme uletěli pár světelných let jsme narazili na překážku, která nebyla zase až tak malá, aby se dala přejít mávnutím ruky. Zkrátka a dobře, někdo z mé planety zjistil mé úmysly a přitahoval mě zpět na Mars. Celá akce tedy byla zkažena! Zbývala mi už jen jediná možnost. Opřít se proti síle z planety silou vládkyně. To jsem učinila a úspěšně jsme spolu s Adrexem, který byl ze mě úplně vyděšený, přistáli na Zemi. Vypadalo to tu jako po vesmírné invazi, ale přitom se „jen“ zbláznily počítače a elektroničtí pomocníci a vydaly se do boje proti lidem.
Ale to už nám nezbývalo mnoho času. Opřela jsem se rukou do hlavního počítače a vytáhla drát spojující vesmír a lidi. Všechno zhaslo, ozvala se strašná rána všude zavládl zmatek, ale já jsem poznala svou chybu. Vypnula jsem elektroniku, ale už navždy, tedy ne navždy, ale na pár desítek milionů let určitě. Vysílením jsem upadla na zem a dala se do pláče. Zmařila jsem všechnu jejich práci, ale na druhé straně jsem zachránila Zemi jako takovou, mohla jsem na sebe být pyšná, ale nebyla jsem. Pamatuji si jen, jak mě Adrex naložil do autoskopu a jak jsem se probudila ve své posteli.
„A co ti na to řekl dědeček?“ zeptal se mě můj vnuk. „ To víš, moc nadšený nebyl, ale co s tím mohl dělat?“ odpověděla jsem mu na otázku. „Já bych si tě vzal za ženu, už jen kvůli tomu, jak jsi byla moc statečná.“ řekl a já jsem si poprvé uvědomila, jak moc ho mám ráda. „Děkuji ti můj malý, ale teď už musíš opravdu jít spát nebo ti zítra nebudu moct nic vyprávět!“ řekla jsem a přikryla ho peřinou. Za chvíli už spal jako miminko a já jsem odešla do své ložnice také spát. | js9ned_02_1 |
Lukáš Jelínek I. E
5. 11.
1. písemná práce
Propast
(Vypravování)
Osnova:
Úvod: Seznámení s případem
Příběh: Začátek vyšetřování
Vyšetřování a vylučování podezřelých
Beznadějnost případu
Prohlídka bytu dětí
Závěr: Rozřešení
Ta propast se přede mnou otevírala, jako ústa nějakého záhadného gigantického zvířete. Na to jsem ale neměl vůbec pomyšlení, protože tu byl hrozný ruch kvůli té věci, co se před chvílí stala. Všude okolo a i dole pod srázem se tísnily davy policistů, lékařů, novinářů a vůbec lidí, kteří prostě jen chtěli vědět, co se stalo. A ještě ke všemu se všichni točili okolo mě, to bylo asi proto, že jsem dělal hlavního vyšetřovatele, což mě ale v tu chvíli vůbec nezajímalo. Já věděl, nebo spíše nevěděl to samé co oni. Věděli jsme jen to, že před dvěma hodinama našel jeden místní rybář dole pod srázem dvě dětská těla. Jedno patřilo asi dvanáctiletému klukovi a to druhé jeho o čtyři roky starší sestře.
Vyšetřování začlo výslechem rodičů, ale nějaké násilí, nebo psychické týrání ze strany rodičů bylo hned vyloučeno, vždyť šlo o jednu z nejspořádanějších rodin. Zkoumali jsme i různé „obchodní“ nepřátele rodiny, ale ze své zkušenosti v oboru jsem věděl, že zabít dvě malé děti je i na největší mafiány hodně silné kafe. Zkoušeli jsme i různé lidi kteří by jim mohli závidět, ale rodina žila v jedné z nejlepších čtvrtí. Závist sice může změnit člověka o kterém si myslíte, že víte všechno, k nepoznání, ale tady se to dalo téměř vyloučit. Dále se prošetřovaly osoby od kamarády až po uklízečky ve škole, kam děti chodily, ale nikdo nám nic neřekl. Na dětech se nenalezly ani stopy po nucené smrti, ale ono se toho po pádu z šedesáti metrového svahu moc zjistit nedá.
Ta propast mezi námi a vyřešením případu se snad zvětšovala, jako kdyby ono gigantické zvíře svou tlamu teprve otvíralo. Tuto beznaděj ještě dokresloval tlak na moji osobu, vždyť šlo o jednu z nejlepších rodin a každý chtěl vědět, co se stalo. Už jsme nevěděli, co máme dělat, potom ale přišla jako blesk z čistého nebe zpráva, že máme povolení k prohlídce vily, která patřila rodině, kde rodina i s dětmi žila. To povolení přišlo až teď, protože ihned po smrti dětí rodiče vilu zavřeli a nikoho dovnitř nepustili.
Ihned, jak jsme přišli na místo nás vše udeřilo přímo do obličeje. Po pokoji byly vyvěšeny plakáty one propasti a všemozných jiných přírodních úkazů. Na otázku, jestli to rodiče věděli, zněla odpověď, že sem v životě nevkročili, protože to byl pokoj jejich dětí a že tam neměli co dělat, co mi s mým vychováním nesedělo, ale ukázalo, že je to asi pravda.
Na stole ležel dopis na rozloučenou. Bylo v něm spousty stížností na vše, co nás obklopuje. Všemu však vévodilo ničení životního prostředí. Byla tam i věta: „Radši, než bychom se mi podíleli na ničení zeměkoule, radši ať země zničí nás.“ A já si uvědomil, tyto děti měly stejné názory jako já a ptal jsem se sám sebe, jestli kvůli tomu také dokázal spáchat sebevraždu. Teď jsem se radši sebral a odešel domu, ale ten případ mě ještě dlouho honil v nočních můrách. | pr1ejelluk_01_1 |
Tak tady žiji
Osnova: I. Půjdu na procházku
II. a) Okolí mého domu
b) Mé nejoblíbenější místo
c) Průchod skrz civilizaci
III. Návrat domů
Je nádherné nedělní odpoledne plné slunce a voňavé trávy. Snad každý v tuto chvíli zatouží jít na dlouhou procházku. Ani já jsem neunikla tomuto pokušení a rozhodla jsem se, že vezmu svého pejska a společně projdeme okolí mého domova a podíváme se na místa, která mám nejraději.
Vzala jsem tedy vodítko a vyšla jsem před dům, kde už pobíhala moje Vikinka. Ze všeho nejdříve jsme prošly kolem záhonků s jahodami a kolem bílých houpaček, které jsem jako dítě zbožňovala. Dostaly jsme se na zářivě rozkvetlou louku pampelišek. Vikinka vesele běhala a já se rozhlédla kolem sebe. Prvně jsem spatřila sousední dům. Jakmile jsem ale jen trochu pootočila hlavou, zahlédla jsem stříbrný potůček, nad kterým se tyčí zelené duby, které jsou touto dobou nejkrásnější. Popošla jsem o kousek dál a naskytl se mi pohled na nádherné údolíčko se spoustou sedmikrásek. Některé jsou od slunečního světla zářivě bílé, jiné jsou díky stínu stromů zašedlé a mě napadá, jak úžasná je moc přírody.
Naše kroky se dále ubírají na místo, které mám snad nejraději. Lesem jsme vystoupaly do prudkého kopce a dostaly se na malou louku. Tady jsem se posadila mezi barevné květiny a jen si užívala ten nádherný okamžik. Z jedné strany je zde hustý les a z druhé se přede mnou otevírá pohled na naše městečko, na mé krásné {obec}<priv>. Koukám se na sluncem rozzářenou spoustu červených střech, na zahrady a ovocné sady. Vidím také náš kostel a strašnoué spoustu množství luk a polí. Vše kolem mě je provoněno začínajícím létem a já cítím jen nádherný pocit z té krásy všude kolem.
Nyní sestupujeme do městečka. S Vikinkou po boku procházím kolem domů s oloupanou omítkou i podél hezky upravených domečků s malými zahrádkami plnými zeleniny a množství kytiček. Přicházíme na náměstí. První, co mě zde přivítá je několik hospůdek a uprostřed čtvercového prostranství stromy, pod kterými stojí už spoustu let ty stejné lavičky, a které obléhají kamennou kašnu plnou drobných mincí. Naposledy se ohlédnu za kouzelností těchto míst a podloubím projdu na silnici ohraničenou různě barevnými domy.
Skrz dlouhý park s krásným dřevěným altánkem se dostávám zpět do blízkosti mého domova. Tady také končí má procházka. Teď už jen zavřu Vikinku a s úžasným pocitem z cesty skrz nádhernou a magickou přírodu půjdu domů a možná i napíšu sloh o tomto kouzelném odpoledni. O odpoledni, které mi dopřálo projít si místa, co tak miluji, co jsou můj život. | cb1akumzuz_02_1 |
12. ledna 2006
Tran Hong Van, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Moje nejlepší kamarádka
Osnova: 1. Jméno, věk, místo seznámení s kamarádkou
2. a) Postava
b) Obličej
c) Řeč, povaha
d) Oblečení, její zájmy
3. Můj vztah ke kamarádce
Moje nejlepší kamarádka se jmenuje Šárka Procházková, je jí 12 let a seznámily jsme se ve školce.
Její postava je mrštná, hbitá, ale zároveň křehká a drobná jako víla. Obličej je oválný, v něm jsou posazené modrozelené oči a mezi nimi vidím lehce pihovatý nos. Ústa jsou vždy dokořán, protože se pořád směje. Jinak když se nesměje, tak má plné a červené rty jako jahůdky. Čelo nikdy nepřehlédnu, poněvadž je velmi vysoké a přes něj spadají pramínky pěstěných, zlatých vlasů.
Šárka mluví klidně a rozvážně, ale vůbec s ní není nuda. Upřednostňuje zábavu, ale je to i inteligentní dívka s vysokými cíly. Především je spravedlivá a flegmatická.
Ráda nosí sportovní, pohodlné oblečení, ale někdy si vyjde i v romantickém oblečku. Hraje basket, hraje si se svým psem Benem, cestuje a čte různé knížky (hlavně psychologické).
Mám ji moc ráda, vždy se na ní obracím s problémy, vyslechne mě a poté se snažíme najít řešení. Je s ní legrace a žádnou nezkazí. Právě proto si ji važím. Doufám, že naše přátelství přetrvá až do „skonání věků“. | ces1bhontra_1 |
23.3.2006
Ondřej Kabát, 2.C
2. písemná práce
V prosinci
(Subjektivně zabarvený pocit)
Je poslední měsíc v roce, prosinec. Jsem na odpolední procházce krásnou přírodou, který je u nás na chalupě, jak by řekl klasik, přenádherná. Procházím se cestičkou u lesa a tělem mi prochází mráz i když jsem teple oblečen. Tento příjemný mráz mi způsobil pohled na překrásnou krajinu, kam již dávno dorazil sv. Martin na bílém koni, takže je přikrytá pěkně huňatou bílou dekou.
Hustě sněží. Cestou klikatou a dlouhou krájím krok za krokem a kochám se. Duši mi zahřeje pohled do dáli, kde vidím zasněžené vrcholky hor České vrchoviny. Nikde žádná fabrika, nikde žádné čoudící komíny, všude jen bílé lesy, louky a pastviny. Je to parádní pocit zhluboka se nadechnout, vdechnout studený vlhký vzduch a vědět že se mi do plyc nedostalo nic co tam nepatří.
Po mé levé ruce je les, hluboký a tichý jak ta nejhlubší studna. Větve stromů jsou pokryty jinovatkou. Připomínají mi v pozoru stojící vojáky v bílých uniformách čekající na povel jara, aby se opět mohli pohupovat v teplém větříku. Jen tiše doufám, že jim také není zima. Na nedaleké louce kousek od lesa vesele skotačí čtyři malé srnky s bílými zadečky. Vždycky jsem si myslel, že zimu nemají srnky vůbec rády, ale jejich radostná hra na honěnou mě rázně přesvědčí o opaku.
Čerstvě napadaný sníh křupe pod mýma nohama a zvuky mých kroků se jemně linou dokonalým tichem. Je podvečer a už se zlehka stmívá. Západ slunce není tak emotiví jako v létě, hlavně díky hustým mrakům, které slunce částečně zahalí, ale přesto je to jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem doposud prožil. Čas plyne pomalu jak zvolna padající vločky sněhu. Cesta kolem lesa se zdá být nekonečná a já si jen v duchu přejí, aby nikdy neskončila a aby mne tento velmi příjemný pocit naplňoval dál a dál. Vím však, že je to nemožné a že tuto pouť musím ukončit a odklonit své kroky z cesty směrem k domovu. | pr2cfkalond_02_1 |
2. kontrolní stylistická kompozice
(charakteristika)
V Praze dne 21. 3. 06
Barbora Szmolková, 2. B
Téma: Jak vidím sama sebe
(Charakteristika)
Já
Osnova:
Úvod: Dnes se vám představím já
Stať: a) Jak vypadám
b) Co si ráda oblékám
c) Chování a vztah
d) Mé dobré a špatné vlastnosti
e) Oblíbená škola na Praze 9
f) Jak tráví volný čas
g) Nemám ráda lhaní a neříkání pravdy
h) Mé plány do budoucna
Závěr: Mluvím dvěma jazyky
Hádejte koho vám dnes charakterizuji? Nikdo jiný mi nezbývá než já. Jmenuji se Barbora Szmolková a je mi 14let.
Jsem malá a štíhlá, měřím 160cm a mám 50kg. Mé vlasy jsou plavé a sestřiženy do moderního účesu. Pod červenými obroučkami dioptrických brýlí schovávám výrazné tmavě hnědé oči. Nos mám po mamince, jako bambuli. Pusa není moc výrazná, ale skoro pořád mluví
V mém šatníku převládá sportovní oblečení. Nejraději mám džíny a trika s potiskem na tělo. Toto oblečení je pohodlné. Mohu se v něm dobře hýbat. Sukně moc nenosím, protože mám tlusté a zjizvené nohy.
Mé chování je zbrklé a zkratové. Proto svých činnů často lituji. Vztah k lidem je zvláštní, protože mi dost dlouho trvá, než si někoho pustím k tělu. Může za to jedna dívka ze ZŠ. Ve společnosti se spíše ostýchám, ale mezi svými jsem v pohodě.
Jako každý smrtelný člověk i já mám dobré dobré a špatné vlastnosti. K mým špatným vlastnostem patří: zbrklost, neposlušnost a velká pusa. Opakem je například: ochota, píle a pracovitost.
V tuto dobu studuji na gymnáziu, které se nachází v ulici Českolipská na Praze 9. Nyní jsem v sekundě. Učitelé jsou dobří až na některé výjimky.
K mým koníčkům patří jízda na kole, pěší tůry, skautské tábory a karate. Z toho vyplívá, že mám ráda sport. Ale nyní ho pěstovat nemůžu, nýbrž mám problémi s levím kolenem.
Co nesnáším? Asi nejvíce nemám ráda lhaní a neříkání pravdy na rovinu. I když je někdy tvrdá, tak to tak je a bude, nic se na tom stejně nezmění.
Asi mým největším přáním je dostat dvojku na vysvědčení z jazyků. Až budu velká chtěla bych být učitelkou biologie a matematiky, nebo budu studovat ekonomii. Ale jak to se mnou dopadne, je zatím v hvězdách.
Tak to by bylo asi už vše, co bych vám o sobě mohla říct. Asi už jen to, že mluvím dvěma jazyky Češtinou a Slovenštinou, protože jsem se narodila na východním Slovensku, ve městě Košice. | ces2bszmbar_1 |
Moje školní tažka
Každé ráno s sebou do školy nosím velkou a potřebnou školní tažku.
Můj batoh vypadá ze přední strany bílý a z boku červenošedivý. Na bočních stranách slouží dvě síťované a šedivé kapsy na pití. Uprostřed nahoře visí poutko, aby sem ji mohla pověsit na držák u mé lavice. Vzadu vyčuhují dva popruhy, za které ji nosím na zádech.
Každá kapsa je zavřena zakulacenými zipy s nápisem. Těmito zipy se dostanu dovnitř. V přední kapse bývá můj mobil a peněženka. Jsou tu zde i jiné menší kapsy. V této kapse mývám i papírové kapesníčky. Ve prostřední kapse nosím kulatý a hranatý penál. Svačina a pití sem také patří. V zadní kapse mám připravené učení i pravítka na matematiku.
Batoh potřebuji pět dní v týdnu a nesmím ho nikdy zapomenout doma. Používám ho už dva roky. | cl6ahegmic_1 |
Písmo a pravopis
Osnova:
1. písmo
2. pravopis
3. rozlišení slov
4. ovládání pravopisu
Lidé si vytvořili soubory grafických znaků, kterým říkáme písmo. Písmo bylo vytvořeno pro komunikaci. Naše písmo je hláskové. V čestině se píše latinkou.
Zásady, jak se mají mluvené projevy {písmen}<in> zaznamenávat, a soubor těchto zásad a pravidel označujeme názvem pravopis. Pravopis by měl být, co nejednodušší.
Pravopis umožňuje rozlišit slova, která v mluvených projevech znějí stejně (vír x výr), dává {nám}<in> možnost {poznat}<in>, jak je slovo utvořeno (lidský, nejjemnější) a jaké jsou vztahy mezi jednotlivými větnými členy.
Ovládání pravopisných pravidel patří k požadavkům jazykové kultury.
Zdroj: Prehledná mluvnice češtiny pro základní školy, V. Syblík, M. Čechová, Fortuna Praha 1992, s. 132. | am8avorluc_02_1 |
Slohová práce školní
Robert Polák
17. května 2005
1. C
Témata: 1) Tak tady žiji (Volný stylový útvar)
2) Divy současného světa (Volný slohový útvar)
3) Mé setkání s…. (Vypravování)
4) Pohled do zrcadla (Zamyšlení)
Divy současného světa
1) Úvod – Zamyšlení nad divy
2) Stať: a) Člověk a příroda
b) Katastrofy a lidský pohled
c) Nenávist mezi lidmi
3) Závěr – Důvod, proč patří terorismus a příroda mezi divy světa
Světem v dnešní době hýbou divy. Zvláště stále novější vynálezy „vyspělé“ vědy a techniky. Mohou to být i stavitelské výtvory, ať už ze současnosti či z minulosti. Ale jako největší div vidím úplně něco jiného. Ne, nebude to výborná elektronika, nukleární energie nebo lety do vesmíru. Dnes naším světem hýbají dvě základní věci – tolikrát skloňovaný terorizmus a příroda.
Příroda je naše matka, člověk si to dříve dobře uvědomoval. Postupem času však ztrácel čas zamýšlet se nad takovými „maličkostmi“, tak ji začal, zvláště při průmyslové revoluci, devastovat. Začal kácet stromy, znečišťovat řeky, ovzduší. Dnes si téměř všichni počínáme uvědomovat, že se s přírodou něco děje. Myslím katastrofy a živelné pohromy, které se k nám vracejí v čím dál tím kratším intervalu.
Nejhorší je si myslet, že nás se katastrofy v Asii, Americe, Africe, Austrálii netýkají. Ale ono to tak není. Třeba nedavno při povodních na Moravě jsem se jen díval na zpravodajství a absolutně nic jsem si z toho nedělal. Jenže dost jsem se divil, když nám v létě 2002 zatekla voda přímo před dům. Toto byly v celku „malé“ věci oproti vlně tsunami v Asii. Chci jen říct, že by jsme měli věnovat pozornost tomu, co se kolem nás děje.
Druhým faktorem je ne tak terorizmus jako nenávist mezi lidmi. Všichni pocházíme z této planety a již od počátku lidstva máme v sobě se navzájem ničit. Nevíme proč to tak je, jestli kvůli náboženství, barvě pleti, majetku. Podle mě to není nic jiného, než pýcha, skoro až namyšlenost a tím pádem i pocit nadřazenosti druhým. Pak vznikají konflikty světového rázu.
Myslím, že toto jsou věci, kterými je se třeba zabývat. My o tom moc nepřemýšlíme. Ale řekl bych toto jsou divy současného světa, protože tyto podmínky pro život by neměly patřit k normálu. | cb1cpolrob_02_1 |
Marie bydlela v malém městečku Nazaret. Byla zasnoubena s Josefem. Jednoho dne k ní Bůh poslal anděla Gabriela. Anděl jí pověděl, že se jí narodí chlapeček. Děťátko bude Synem božím a dá mu jméno Ježíš. Jednou v noci se zdál Josefovi sen. Ve snu řekl Bůh Josefovi aby si vzal Marii za manželku.
V době když se měla děťátko narodit, se Josef s Marií vydali do Betléma. Cesta do Betléma byla nepohodlná. Oba byli unavení. Potřebovali najít noclech. Všude kde to zkoušeli tak bylo obsazeno. Nakonec se nad nimi slitoval jeden hospodský. Řekl jim, že mohou přespat ve stáji se zvířaty. V noci se Marii narodil syn a dala mu jméno Ježíš.
Kousek za Betlémem hlídali pastýři ovce. Náhle se obloha rozzářila světlem a v něm se oběvil anděl. Řekl jim, že dnes v noci se narodil Syn Boží. Pastýři šli do Betléma a našli ho zavinutého v plenkách jak leží v jeslích.
Tři králové z východu uviděli na obloze jasnou hvězdu. Hvězda oznamovala že se narodil významný král. Vydali se do Jeruzaléma a doufali že tam krále najdou. Místo toho se setkali s králem Herodem. Který potají plánoval že děťátko zabije. Tři králové opustili Jeruzalém a šli za jasnou hvězdou až dorazili do Betléma do malého domku. Když vstoupili dovnitř, uviděli. Marii {se}<ni> synkem. Jeden ze Tří králů přinesl {jako}<ni> dar zlato. Druhý mu dal kadidlo a třetí myrhu. V noci promluvil k Třem králům bůh a řekl ji{m|na}, aby se do Jeruzalema nevraceli a proto se vydali domů jinou cestou. Kdyšž kral Herodes {pochopil}<ni> že se Tři králové vrátili a neřekli mu kde se nový král nachazí rozlobil se. A nařídil aby všechný chlapce v Betlémě zabili.
Josef měl sen, kde ho Bůh {varoval}<ni> a řekl aby Betlém opustili. V noci Marie s Josefem a Ježíšem utekli do Egypta. | cbrod5aa_1 |
Slohová práce školní
Martina Gregorová
16. ledna 2007
Kniha – přítel člověka?
Už po staletí se po světě šíří fámy o tom, kdo je nejlepším přítelem lidstva, národa i člověka samotného. Každý člověk, jak bytost velice individuální a rozmanitá, potřebuje pro svou existenci mnoho rozličných faktorů. Jedno však máme jako lidstvo společné. Ať už jsme Angličané, Němci či Češi. Ať jsme bílí, černí či žlutí. Nezáleží dokonce ani na tom, zda-li je z vás právník, učitel nebo „jen“ obyčejný vrátný některého z podnikových parkovišť. Neobejdeme se bez přítele.
Denně potkáváme na ulicích spousty lidí, kteří jsou s přáteli na kávě, čaji, nebo zajdou do restaurace jen tak „na jedno“. Zastavíme-li se v parku, můžeme pozorovat tisíce lidí dovádějících se svými psími miláčky. Kupodivu stále ještě narazíme na osamělé osoby opírající se zády o strom, které v rukou svírají knihu. Tak kdo vám odpoví na hloupý, ale přesto často formulovaný dotaz, co je nejlepším přítelem člověka?
Na každou osobu působí jak vnější okolí, tak i jeho vlastnosti, stavy a nálady. Z toho vyplývá, že vám nikdo nezaručí, že budete-li na tom zle, pomůže vám? Že si nenajde bohatšího, hezčího přítele s přáteli na „vyšších místech“? Nikdo. Své vlastní nálady a temperament má i pes. Ovládají ho pudy, touhy, volnost. Kdo vám u této bytosti dá záruku, že například neuteče? Nikdo. A kniha?
Někteří lidé si řeknou, že jsou to prachsprosté desky obalující stoh výmyslů sepsaných někým, kdo neměl co na práci. Ale mají pravdu? Může takovýto názor vypustit z úst některá z osob, která za život přečetla alespoň jedinou knihu? Mým názorem je, že ne. Ale je možné, aby se neživá věc stala naším přítelem?
Opravdu vynikající kniha je ve své podstatě živou bytostí. Oplývá krásou, inteligencí, vtipem. Sděluje nám své vlastní názory na popisované jevy. Promlouvá nám tichým, ale přesto účinným hlasem do duše. Dokonce se může stát i naším učitelem. Dokáže nás naučit spousty věcí, které se nemůžeme dozvědět ve škole, poučit nás, co bychom měli a co ne, ať už z hlediska morálního, sociálního či estetického. Jejím úkolem je i vyvolat v nás pocity, které ani netušíme, že bychom mohli někdy cítit. Stačí jen pozorovat mimiku obličejů čtenářů, ať čtou cokoliv, sedí kdekoliv nebo mají jakoukoliv náladu. Nezáleží na to zda hltají tragické drama či se snaží prokousat historickými fakty. Krčí obočí pokud se jim něco nezdá přijatelné, koutek oka se jim leskne slzou při dojetí, nebo dokonce si razí cestičku po tváři, jelikož zemřel jeden z našich oblíbených hrdinů. Vykulí oči překvapením nebo se jim samovolně stočí koutky úst nahoru.
Zajímá vás můj názor na nejlepšího přítele? Asi ne, ale stejně vám ho sdělím. Podle mého mínění nelze jednoznačně rozhodnout. Kniha vás neobejme, když potřebujete společnost, nenechá vás vyplakat se jí na rameni a hlavně nebude stát při vás. To by přítel měl. Pes vás nechá obtočit ruce kolem svého krku, ale objetí nevrátí, pozná na vás sklíčenost, ale nemůže vám poradit. A kniha?
Vyvolá ve vás mnoho pocitů a dokáže vám poskytnout cenné rady, ale nikdy nenahradí člověka. Vtáhne vás do děje, přestanete vnímat okolní svět i své problémy. Dovolí vám sžít se s životy ostatních. Princezen, sedláků i pohádkových postav. Nechá vás u řešení jejich slastí i strastí. Poukáže na důsledky špatných rozhodnutí a umocní výsledky rozhodnutí dobrých. Ale dokáže se normální člověk, s očima ubrečenýma nebo s hlavou, ve které mu víří stovky problémů a myšlenek, soustředit na děj knihy?
Závěrem, který vyvozuji ze svých úvah je, že nejlepším přítelem člověka každopádně není kniha. Nejlepším přítelem je totiž kombinace člověka, knihy a při velkém neštěstí i psa. Člověk je prostě nejnáročnějším tvorem planety. Ale kdo má všechno?
1.Úvod, 2. Stať: 1. 3 přátelé, 2. jejich vlastnosti, 3. kniha, 4. co dokáže, 5. co který přítel umí, 6. co zvládne jako přítel kniha, 3. Závěr | cb3cgremar_01_1 |
Jiří Blažek
16. ledna
Rád bych se zde zabýval otázkou, zda má věda nějaký smysl. Jde však o nevědeckou otázku. Odpovědět na ni musíme tedy filozoficky. Filozofie je však věda, která vznikla v domění, že na poznání okolního světa stačí pouhé přemýšlení, bez konkrétního, bezprostředního kontaktu s vnějším světem. V důsledku toho klade velmi zajímavé otázky, odpovědi jsou ale výrazem vnitrního přesvědčení, či osobní víry daného člověka, kterou však může někdo věcně doložit.
Začnu otázkou, zda má život vůbec nějaký smysl. Já osobně jsem se o život neprosil – neměl jsem na výběr, prostě jsem se narodil – stejně tak, jako každý člověk, savec, zvíře, či obecně život. Nikdo z nás vlastní existenci neovlivňuje. „Někdo“ nás stvořil, „někým“ jsme nuceni žít, a tak nevěřím, že bychom byli pouhou náhodnou anomálií přírody – takže dejme tomu, že život smysl má.
Další otázka je jaký – je možné, že ten smysl nevědomně naplňujeme, nikdy se však o něm nedozvíme něco bližšího. To samozřejmě nelze vyloučit. Život je však subjektivní – je zcela takový, jaký si myslíme, že je, neexistuje na světě nic co lze chápat jako objektivní – to vede k myšlence, že pokud by neexistoval život, neexistoval by ani svět – pokud to tak je, pak je život podstatou světa. Závisí tedy jenom na nás, zda objasníme “sami sebe“.
Jak však, takový smysl chápat, když my, jednotlivci, jsme zde celkem krátce. Přesně nevím, zkusme si však představit, že bych vytvořil kopii sám sebe – sestavil bych se přesně atom po atomu. Byl bych to já? Co nás odlišuje? Žil bych dál díky své kopii, kdybych se zastřelil? Asi ano i ne, myslím, že to co nás odlišuje, jsou různé mechanické vlastnosti, jako intelekt, paměť, svaly. To co je pro vše živé společné – vědomí – přežívá dál.
Pokud existuje tedy něco, co by nám mohlo zodpovědět tyto otázky, je to intelekt nebo-li věda.
Úvod - filozofie
Stať – a) život
b) smysl
Závěr - závěr | cb3cblajir_01_1 |
Slohová práce školní
Jana Kaiserová
12. června 2007
3. C
Jak bych změnila život v našem městě
Osnova: I. Úvod: Hluboká nad Vltavou
II. Stať a) Plno příležitostí
b) Skvělý starosta
c) Závistiví lidé
d) Boss
III. Závěr: Nemožná změna
Už skoro pět let žiju v jednom jihočeském městě nedaleko Českých Budějovic. Toto město je proslulé zejména svým zámkem, který shlíží na město z vysoké skály a v poslední době je známé i díky své hojně navštěvované zoologické zahradě. Snad každý druhý člověk by chtěl žít v tomto poklidném, malebném městečku, ale já zde nejsem moc spokojená. Ano, toto městečko má vše, co by správné městečko mít mělo a možná toho má ještě víc. Vždyť ne každé městečko, které je rozlohově stejné jako Hluboká, má svůj sportovní areál s tenisovými kurty, softballovým hřištěm, zimním stadionem a golfovým hřištěm. A ne každé město má starostu, který se pro něj tak obětuje jako ten náš.
Ano, s vedením Hluboké snad už nemůžu být ani spokojenější. Jediné, co bych vytkla, je noční doprava z Českých Budějovic na Hlubokou, protože je opravdu nelidské chtít po mladých lidech, aby jezdili v půl jedenácté domů. Ale toto je jediná má výtka, které by se doopravdy dala změnit.
Já se chci spíše zaměřit na to, co mi na Hluboké vadí nejvíce. A to jsou tamní obyvatelé. Lidé, kteří na první pohled vypadají šťastní a spokojení, ale v jádru to tak není. Obyvatelstvo Hluboké se dá rozdělit do tří skupin. Tou první jsou podnikatelé, doktoři a sportovci. Prostě lidé, kteří jsou nechutně bohatí a své peníze si užívají. Tou druhou je menšina lidí, kteří pracují jako každý druhý člověk, jejich plat není závratný a jsou rádi, že s penězi vyjdou. Tou třetí a nejhorší skupinou jsou lidé, kteří majetní nejsou, ale rádi si na to hrají.
Těchto lidí je na Hluboké hodně. Jsou to lidé plní závisti a falešných předsudků. Svým způsobem mají tito lidé hrozný život. Neustále mezi sebou soutěží a bojují a neustále se ženou dopředu, aniž by se ohlíželi na své okolí. Tito lidé se snaží dostat do okolí jednoho nejmenovaného muže, který na Hluboké řídí snad všechno na co se podívá. Možní si to ani neuvědomuje, ale má neskutečnou moc a ovlivňuje hodně lidí. Ten, kdo se stane aspoň jeho známým, má prošlápnutou cestičku do budoucnosti a získá „kamaráda“, který mu rád a ochotně půjčí peníze nebo mu sežene nejlepší pozemek na nový dům, ale udržet si přízeň tohoto člověka taky něco stojí. Možná si to člověk ani neuvědomí, ale za chvíli vás má tento člověk tak omotané kolem prstu, že to, co řekne, je pro vás svaté. Nevím, možná to člověku, který tam nežije, přijde přehnané, ale je to tak. Tak trochu Sicílie.
Abych to shrnula. Život na Hluboké je skvělý, pokud to máte v hlavě srovnané a nedíváte se pod krustu tamějšího spokojeného žití. | cb3ckaijan_02_1 |
Osmák Degu
Rozhodl jsem se popsat mého mazlíčka Osmáka Degu.
Na první pohled si všimneme že má krátké zavalité tělo velikou hlavu a ocásek. Osmák je osrstěný. Barva srsti hnědošedá s příměsí černé a k tomu je velmi hustá. Také mají silný krátký krk. Také osmáky zdobí velké ušní boltce které jsou 2cm široké při špičce okrouhlé a skoro neosrstěné. Také díky nim velmi dobře slyší. Oči mají tmavé velké jako korálky. Kroužky okolo jejich očí jsou světlejší az bílé.
Osmáci váží asi 250g jsou 16cm dlouzí a jejich ocásek je až 10cm dlouhý Jejich silná kůže tvoří 10-12% hmotnosti těla.
Osmáci se projevují hlasitými projevy a jejich chování je velmi zajímavé k pozorování. Dají se velmi rychle ochočit. A pár zajímavostí na závěr. Řezáky dorůstají osmákům rychle o 1,5-2,5cm za měsíc, proto je velmi nutné jim dopřát dostatek tvrdé potravy k obroušení zubů. Podle osmičkovitého tvaru žvýkacích ploch dolních stoliček získali Osmáci své jméno. Ale musíte si dát pozor na ocásek protože když za něj budete tahat může mu upadnout. Osmáci jsou zajímavá zvířátka a já je doporučuji každému k chovu. | cl7chensta_1 |
Slohová práce školní
Zuzana Šperňáková
12. června 2007
3. C
V modravé dáli se třpytí můj sen
„ Slova vytržená z krásné písně.“
Myslím si, že sny jsou v nás celý život. Od začátku našeho bytí až po konec. Ovšem v každé fázi našeho života, s přibývajícími léty se mění. Od těch dětských naivních po už takové realističtější a dospělejší.
Snít je něco nádherného. Člověk si představuje a maluje svou budoucnost. Vidí ji takovou, jakou by ji chtěl mít. V tom spočívá to největší kouzlo snění. Člověk si může vysnít cokoliv a nikdo ho o to nemůže připravit. Jsou to jen NAŠE sny. Bohužel ne vždy se člověku splní vše, po čem touží a jeho představy zůstávají nenaplněny.
Mnohdy nás právě sny a tužby drží nad vodou, když prožíváme těžké období. Potřebujeme se někam uchýlit a věřit, že bude lépe. V této době přicházejí na řadu sny. Pomáhají nám utéct od kruté reality do světa, který si přejeme. I přesto se ovšem časem musíme od tohoto světa odprostit a postavit se situaci čelem. Snění je krásné, ale není věčné. Nesmí nás nikdy úplně pohltit.
Jako malá jsem snila o spoustě věcí – o hračkách, o dárcích k Vánocům, o tom, že dostanu šaty, které nosí princezny. Těch dětských snů bylo opravdu mnoho a jsem toho názoru, že patří k dětství každého z nás. Postupem času se objevovaly nové sny, takové ty „holčičí“ a možná i bláznivé. Snila jsem o prvním polibku, první lásce. Vykreslila jsem si do detailů, jak chci, aby to vypadalo. Skutečnost pak byla jiná, ale stálo to rozhodně za to.
Ale co je teď mým největším snem? Jednoznačně šťastná a zdravá rodina. Toužím žít spokojený život, strávit ho s lidmi, které mám ráda. Užívat si každého dne, přijímat život se vším, co přináší, s jeho radostmi ale i strastmi. Tento sen nepřestanu žít nikdy. Budu doufat a věřit, že se mi splní.
Osnova: I. Úvod
II. Stať a) snění
b) význam snů
c) dětské sny
d) „holčičí“ sny
III. Závěr | cb3cspezuz_02_1 |
Rech, K., kvarta, Gymnázium J. Seiferta
Závěrečná písemná slohová práce
PUBLICISTICKÝ STYL
1. Vypracujte krátkou úvahu na jedno z uvedených témat:
a) Jaký bych já byl učitel/Jaká bych já byla učitelka
Jaký bych já byl učitel
Já učitel, to si nedokážu představit. Učitel musí být vytrvalý, trpělivý, tolerantní a musí umět vhodně podat učivo svým žákům. To by mi asi moc nešlo. Vytrvalý a trpělivý celkem jsem, ale kdyby mi někdo z žáků udělal třikrát tu stejnou chybu asi bych to už nevydržel a šel si hledat nové zaměstnání. Tolerance, s tou neumí moc zacházet. V některých případech bych byl schopen odpustit i obrovské chyby, v jiných bych neodpustil ani maličkou chybičku. Když si představím, že bych měl učit v naší třídě, kde musí být velmi obtížné sjednat si jen porádek, byl by to pro mě hodně tvrdý oříšek. Po jednom dni učení u nás bych večer padl polomrtvý do postele a další den by se mi vůbec nechtělo vstávat a vrátit se do té budovy a pokračovat s výukou. Z tohoto důvodu obdivuji učitele, kteří to s námi jsou ještě schopni vydržet, já takovou povahu nemám. Proto jsem si vybral jiné povolání, kterému se budu v životě věnovat. | js9mreckar_1 |
Dívám se do zrcadla
Osnova: I. Úvod – proč jsem si vybrala toto téma
II. Stať 1. Ve škole
2. Před lidmi
3. Vnitřní pocit uspokojení
4. Lituji
III. Závěr – jsme, jací jsme
Vybrala jsem si toto téma, jelikož si myslím, že k němu mohu napsat více než k něčemu, co bych si musela vymýšlet. Toto se týká mě a řekla bych, že může být celkem přínosné se nad sebou občas zamyslet. Přiznám se, že mé zamyšlení nad sebou bude možná trochu vycházet i z názorů mého okolí, neboť se jej snažím vnímat, musím však podotknout, že se jím neřídím.
Stále bojuji se svou nervozitou a nedostatečnou sebedůvěrou. Hlavně ve škole a před cizí společností. Co se týká školy, mám mimo jiné strach ze špatných známek, protože mám pocit, že se ode mě očekává jen výborný prospěch. Jak ze strany rodičů, tak kantorů. Nevím, proč to tak beru. Vím, že nejde o život. Samozřejmě to nejde vždycky, ale když se něco podaří, je to dobrý pocit a hlavně velká úleva.
Před cizími lidmi si připadám snadno zranitelná, bojím se promluvit, abych se neztrapnila, cítím na sobě jejich oči. Také bych nerada někoho zranila nebo zklamala, to platí nejen pro neznámé lidi, ale i pro mé blízké přátele. Možná bych se měla více uvolnit a být spontánnější.
Ráda skládám básničky. Po dlouhém dni se nikdy nemohu dočkat chvíle, až ulehnu do postele a začnu psát. Přináší mi to pocit úlevy a osvobození, ikdyž to možná zní trochu přehnaně. Nejlépe se mi píše, když tu básničku chci někomu dát a vím, že ten někdo z ní bude mít radost a zamyslí se nad ní. To je nádhera. Určitou úlevu, pocit důležitosti a radosti nacházím i ve skládání písniček. Když nad tím přemýšlím, vlastně ani nevím proč. Možná pro vnitřní pocit uspokojení, že dělám něco smysluplného. Jedna dávná kamarádka mi po přečtení dopisu ode mě řekla, že je jí z mých slov krásně. Na to nezapomenu.
Lituji mnoha věcí. Třeba slov, která vyšla z mých úst a někomu ublížila, slov, která jsem měla vyřknout a mlčela. Špatných věcí, které jsem udělala, věcí, které jsem měla udělat a jen nečinně stála. Nebudu to konkretizovat. Nejsou to sice žádné velké prohřešky, nicméně mě velmi mrzí.
Vím, že čas nejde vrátit. Ani bych to vrátit nechtěla. Myslím, že všechno, co člověk řekne, udělá, co kdo řekne a udělá jemu, čím člověk projde, to všechno ho nějak formuje a lidé se tak stávají takovými, jací jsou. | cb1aproive_01_1 |
Skládka v srdci Evropy
Červen roku 2006 se blíží mílovými kroky. Na tento měsíc se lidé těší hned z několika důvodů. Snad se konečně v tomto měsíci po dlouhé a tuhé zimě ohřejeme. Dalším důvodem je mistrovství světa ve fotbale, které se koná v Německu. Fotbaloví fandové se už nemohou dočkat a už chtějí vidět nejlepší fotbalisty z celého světa, jak se budou honit za tím „kulatým nesmyslem“. V červnu se však koná ještě jedna událost, která zatím nevzbuzuje u veřejnosti takovou pozornost.
Touto událostí jsou volby do poslanecké sněmovny, která tak po čtyřech letech zase jednou změní osazenstvo. Všechny politické strany tak bojují a budou bojovat o hlasy voličů, aby se dostaly k moci a mohly utvářet a koordinovat pravidla pro společnost, která se jimi bude muset řídit. Všichni se budou snažit převzít otěže moci, které jim budou poskytovat možnost vládnout ke spokojenosti občanů. A proto se už v těchto dnech rozjela řada kampaní, ve kterých se budou politické strany snažit ulovit občany, kteří je pak budou volit. Bohužel musím konstatovat, že způsob „lovu voličů“ se příliš za těch 16 let, kdy můžeme svobodně volit, koho chceme, nezměnil. Domnívám se, že se mezi námi voliči najde je hrstka těch, kteří by se zatím nesetkali s plakáty a bildboardy, které můžeme najít na téměř všech veřejných prostranstvích a na kterých můžeme vidět politiky obklopené populistickými slogany, které mají přilákat voliče. Každá strana má své praktiky, své postupy a svou strategii. Každá strana na svou kampaň vynaloží různé finanční prostředky. Každá strana má svou představu, jak vládnout a jak učinit naše životy lepšími. Každá strana má své leadry. Jedno mají však všechny strany společné. Je jim jedno, jestli naslibují voličům „hory doly“, které stejně nesplní. Hlavní věc je, aby se {jejich členové}<in> dostali k moci a k lukrativním korýtkům, které jim zajistí pohodlný život na čtyři roky. Je jim jedno, že občan, který se těšil na slíbené a očekávané změny, se jich nedočká. Naštěstí výřečnost našich politických špiček je obrovská. Ke každému „pichlavému“ dotazu se dokáží postavit čelem a dokáží se z něho dokonale vymluvit a svést vinu na někoho jiného. Já nic, já muzikant.
Nyní si můžeme projít jednotlivé strany a jejich slipy. Například ODS, která se po osmi letech půstu snaží ze všech {sil}<ni> převzít pomyslné otěže moci, slibuje pětičlenné rodině, že si vydělá o 66 000 Kč ročně více, když nechá Mirka Topolánka a jeho kolegy realizovat daňové a sociální reformy, které naše země potřebuje jako „koza drbání“. Už se těším na výmluvy, kterými se budou představitelé ODS v případě vyhraných voleb omlouvat svým voličům za to, že nedokázali tyto reformy kvůli ostatním parlamentním stranám prosadit. Takže tato rodina, která lákavé nabídce ODS uvěřila, bude muset strávit zase jednou rodinnou rekreaci na našem území a o zahraniční dovolené si nechat pouze zdát. Současná vládní strana ČSSD zase slibuje pokračování růstu<in> prosperity a blahobytu. Jakého blahobytu? Jaké prosperity? Možná představitelé strany Jiřího Paroubka zapomněli zmínit, že se bude jednat o jej{i}<in>ch blahobyt a ne o blahobyt nás všech. Strana Cyrila Svobody KDU-ČSL bude zase dbát o o rodinu a její potřeby. Alespoň to vyplývá z jejich bildboardu, na kterém je Katerina Neumanová se svou dcerou Lucinkou. Splní to?
{dokončeno v konceptu}<co> Doufám, že po těchto | pr3chlamar_02_1 |
Bylo nebylo aneb z Pohádky do reality
„Ale kampak byste chodili? Copak jste neslyšeli o tom, jak trpaslíci unesli Širokého?“ pokřikovali na mě a mé dva kamarády Edu a Fandu dva starší pánové, když jsme šli vesnicí Zapadlice do Temného lesa. Už několik dní jsme se sem trmáceli a konečně jsme už byli skoro na konci naší cesty. Nejedli jsme dlouho, ale přece jsme plni sil a odhodlání zachránit pohádkový svět.
„Konečně jsme v lese!“ zvolal Eda, sedl si a zahryzl se do poslední tatranky, kterou měl. Já s Fandou jsme zatím prozkoumávali okolí. Když si Eda konečně vysbíral drobečky z bundy, vyrazili jsme směrem, který nám řekl Dlouhý do vysílačky. Po překonání několika překážek jsme dorazili k dolu. Já, jakožto velitel našeho záchranného oddílu, jsme řekl, že Širokého musíme zachránit za každou cenu. Když jsme vběhli do dolu, hned nás překvapilo to ohlušující ticho. Nikde nikdo. Jen světlo na konci tunelu. Pomalu jsme si připravovali zbraň, které se trpaslíci nejvíc báli. Byla to voda, kterou nesnášeli. Užívali si totiž svojí špíny. Byli jsme už sehraný tým. Fanda pumpoval, Eda mířil a já jsem je kryl ze zadu. Měli jsme nejlepší stříkací pistoli, která byla k dostání na trhu.
Když jsme vešli do jakéhosi předsálí, zlehka se k nám linul slabý hluk, povyk a halasení, jakoby se někde vepředu bojovalo. Zavelel jsem k útoku: „Hrrrr na ně!!!“ Ale po několika málo metrech jsme se museli zastavit, protože pro obrovské davy trpaslíků už se nebylo kam pohnout. Zůstali jsem stát s otevřenýma pusama. Opravdu jsem nečekali, že něco takového uvidíme. Před zraky obrovského počtu trpaslíků se promenádoval Široký a užaslým trpaslíkům předváděl své kousky. Fanda se málem udusil, jak zadržoval smích a já jsem měl taky co dělat. Ale přesně v tu chvíli si nás všiml Široký, přišel k nám a řekl, že se nikde neměl tak dobře jako tady, že mu dávají jídlo lepší, než jaké kdy měl na zemi. Řekl ještě: „...princezny mě už stejně nepotřebují!“. Dal nám jídlo na zpáteční cestu a slíbil, že nám pošle dopis, odvalil se zpátky před své obecenstvo a pokračoval ve svém umění. Tak takhle neslavně skončila naše záchranná akce! Vrátili jsme se domů a raději si to „dobrodružství“ nechali pro sebe. | js9krijan_02_1 |
Životopis
Jmenuji se Eva Müllerová a narodila jsem se 21. prosince 1994 v Kladně. Bydlím v ulici Dánská 2285.
Můj otec Stanislav Müller narozen 8. října 1968 je soukromý podnikatel, matka Lenka Müllerová narozena 7. května 1969 pracuje jako učitelka na střední soukromé škole v Kladně a je také instruktorkou a trenérkou aerobiku. Oba rodiče bydlí ve stejném bydlišti jako já. Sourozence nemám.
Do základní školy jsem začala chodit v roce 2001. Nyní navštěvuji 9. ročník základní školy Vodárenská 2116 v Kladně. Z vyučovacích předmětů mám nejraději zeměpis, přírodopis, český, anglický a ruský jazyk.
Ráda cestuji, poznávám nová místa, poslouchám hudbu, lyžuji a jezdím na kolečkových bruslích. Mimo školu se také věnuji sportovnímu aerobiku a kreslení. V aerobiku se mě a mému týmu podařilo umístit na druhém místě na mistrovství světa.
Díky zdravému pohybu problémy se zdravím nemám.
Mým cílem je, dostat se na střední školu a po maturitě studovat na vysoké škole.
Eva Müllerová v Kladně 8. ledna 2010 | kl9amuleva_1 |
Veronika Křížová, I. E
25. 2. 2004
2. písemná práce
Moje přítelkyně
(Charakteristika)
Osnova: Úvod: Seznámení s Luckou.
Stať: 1) Popis vzhledu.
2) Koníčky.
3) Její povaha.
Závěr: Odstěhování a rozloučení.
Už ani nevím, kdy jsem ji viděla naposledy. Tak tři roky to budou určitě. Moje bývalá spolužačka a hlavně přítelkyně ze sedmé třídy. Zcela živě si pamatuji, když k nám do páté třídy 1. září poprvé přišla tato menší blondýnka. Abych upřímně řekla, na první pohled vypadala jako „typický šprt“, ale již po pár týdnech jsme si padly do oka a staly se z nás nejlepší přítelkyně. Protože jsem poznala jaká opravdu je a taky co má uvnitř sebe.
Lucka, jak už jsem řekla, je menší blondýnka, má trochu silnější postavu a krásné pomněnkové oči. Nejraději nosí sportovní oblečení, ale nepohrdne šaty ani sukní. Ale co by si na sebe opravdu vzít nemohla jsou boty na vysokém podpadku. Na nich, jak ona sama říká, už se jednou „přerazila“ a od té doby je na sobě už neměla.
Má velmi ráda zvířátka a sport. Sama vlastní psa Bena, který je kokršpaněl, morče Julinku a měla i snehovodní želvu Amálku, která ji bohužel umřela. Také velmi ráda tancuje, chodí do kroužku na moderní tance a musím uznat, že jí to moc jde, je opravdu talentovaná. Kromě procházek s Benem ráda jezdí na kole a kolečkových bruslích. Ale co na ni obdivuji nejvíce je to, jak umí kreslit, dokáže opravdu nádherné výtvory. Proto se ani nedivím, že by jednou chtěla na uměleckou školu. Zatím však chodí na gymnázium.
Lucka byla a nejspíš pořád je jeden z nejúžasnějších lidí co znám. Je přirozeně chytrá, ne že by se musela něco učit bůhví kolik hodin, a každému chtěla za každých okolností pomoci. Ať to byl někdo, koho měla ráda nebo někdo, s kým se zrovna nemuseli. Jí to bylo jedno a snažila se mu pomoci jak jen to šlo. Prostě nešlo nemít ji rád. I když musím přiznat, že jsme se občas i hádaly, i když ne moc vážně. Většinou to bylo kvůli její naivitě. Protože ona si myslela, že jak ona se chová k ostatním, tak oni se budou chovat k ní. Ovšem, že u většiny lidí to tak nebylo a spíš ji jen využívali. A to mě velmi rozčilovalo, protože ona si stejně stála za svým a nenechala si nic vymluvit. I když mě to někdy opravdu vytáčelo do běla, z druhé strany jsem byla ráda, že je taková, jaká je, protože takových lidí už přece jen tolik není. Jen mi jí bylo líto, když se jí toto jednání vymstilo a ona pak byla smutná. Jinak je to velmi veselá dívka, kterou jen tak nezahlédnete plakat a má velký smysl pro legraci, prostě žádnou nezkazí.
Toto naše přátelství skončilo v sedmé třídě, když se s rodiči odstěhovali někam za Dobříš. Pak jsem u ní byla ještě na prázdninách, ale teď už si jen občas pošleme dopis. Pamatuji si, jak jsem byla docela na dně když odjela, ale teď už vzpomínám jen na to hezké, co jsme spolu prožily a to mi nikdo vzít nemůže. | pr1ekriver_02_1 |
17. prosince 2008
Lucie Komárková V3k
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1) Co je realita?
2) Štěstí
3) Dětské pohádky nebo vysněná realita
4) Minulost
5) Jak realitu změnit?
Všichni žijeme ve světě, který je možná jiný, ale realita každodenního života je stejná. Každý to zná, máme nějaké povinnosti, které musíme udělat. Problémy, které musíme řešit. Potřeby, které musíme naplňovat.
Ovšem otázka je, jestli nám to tak vyhovuje. Jsou lidé šťastní? A ti co na to přikyvují, jsou OPRAVDU šťastní? A co je to štěstí? Je realita, ve které žijeme, opravdu dobrá? Mohli bysme ji změnit?
Už jako malé děti jsme se dívali na pohádky a snili o životě jejích hrdinů. Přáli jsme si bohatství a vzdušné zámky, co měli králové, krásné róby a honosné šperky, co měly královny a lásku, štěstí a dobro, co tam mezi lidmi panovalo. Ale proč? Nezkreslili nám už tenkrát naši rodiče představu o skutečnosti, když nám ty pohádky pouštěli? Možná právě proto nám dnes může realita připadat nudná, smutná nebo dokonce děsivá. V dětství jsme si totiž vytvořili představu o snovém životě a skutečnosti, která se nám né vždy vyplnila. O skutečnosti, která existuje právě jen v pohádkách, ale to nám tenkrát nikdo neřekl. A my jsme mysleli, že až vyrosteme, bude právě taková.
Myslím, že dříve byli děti na realitu lépe připraveni, protože jim jejich rodiče vyprávěli příběhy děděné z generace na generaci, které pocházely ze skutečného života. Ze života, který ne ně čekal venku za dveřmi. Možná je ale život těžší než tenkrát a my si to jen díky technickému pokroku neuvědomujeme.
Jak si ale můžeme realitu změnit? Pravda je taková, že nemůžeme. Můžeme jen změnit sami sebe a skutečnost se pak možná změní sama. Je potřeba dívat se na svět jinýma očima, třeba dětskýma. Třeba pak uvidíme i to, co jsme doposud neviděli. A realita se nám bude jevit v úplně jiném světle. Možná hezčí. A o to nám jde, ne? | grV3komluc_01_1 |
William Shakespeare: Hamlet
Jedná se o dramatické dílo – o tragédii. Hlavním tématem je vražda velmi blízkého člověka, která musí být pomstěna. Námětem tohoto díla byl pravděpodobně historická událost.
Z hlediska kompozičního je dílo psáno chronologicky, je zde však užito i paralelismu a gradace.
Jazyk této trágédie je spisovný, objevují se zde i archaismy. | js9kovsil_01_1 |
Adam Rožánek 1. C
16. prosince
1. písemná práce
Letní dobrodružství
(vypravování)
Osnova: 1) Úvod –
2) Vlastní stať –
3) Závěr –
Byl poslední školní den v 9. ročníku na základní škole. Před námi se otevíraly dveře prázdnin. Na tento den jsme čekali celých devět let. Moc jsme se těšili, a proto jsme si připravovali nějaké pěkné a hrůzostrašné letní dobrodružství. Domluvilo se nás sedm. Mezi námi bylo 5 kluků a 2 dívky. Toto složení jsme vybrali, protože se nám ani víc dívek nepřihlálo, protože neměly čas. Vybrali jsme si příjemné místo v Doksech u Prahy. Byl tam krásný rybníček opuštěná chata a hlavně klid a pohoda temného lesa. Bylo to prostě úžasné. (My) jsme měli vyjed ve 13:45 z Holešovického nádraží. Ale už tehdy jsme se opozdily, a tak jsme se stresovali, abychom stihli další vlak. Ten jel v 17:30. Když jsme dojeli, bylo už šero. Štěstí bylo, že kluci vzali mapu s přesným popisem cesty. Náš příchod na chatu byl kolem 9 hodiny, protože se nám holky na chvíli ztratily, ale naštěstí je nic zlého nepotkalo, kromě trochy dobrodružství. Asi po půl hodině kluci našli Petru a za chvilku Báru. Nic je neukradlo, ale byly trochu vyděšené a roztřesené. Na chatě byla kupodivu elektřina, avšak bohužel k naší smůle vůbec nefungovala. Byly spálené pojistky. Dívky pořád zdržovaly, avšak se ukázalo, že se to vyplatilo, protože vzaly svíčky. Naštěstí jsme nemuseli být pouze při měsíčním světle. Měli jsme však další problém, neměly žádné sirky. Ja Tomáš a Petra jsme si řekli, že půjdeme najít křesací kameny. Vzali jsme s sebou jedinou baterku. Na chatě zůstala vyděšená Bára s klukama. Snažili se ji uklidnit, ale marně. Asi tak po 5 minutách jsme je našli. Celý šťastní jsme začali tancovat, což jsme neměli dělat, protože jsme svým hlukem probudili lesní zvířátka. Najednou kolem nás proletěla sova a málem nás chytil infarkt. Ale pořád jsme se pořád nebáli. Po chvíli nám přestala svítit baterie. A začalo to. Petra si nás přitiskla a řekla, že se strašně bojí. Řekli jsme jí, že se bát nemusí, protože jsme s ní. Šli jsme velice pomalu a vždy, když krupla větev všichni jsme sebou cukli. Petra začala slabě pískat hrůzou. Z ničeho nic jsme uslyšeli hýkot sýčka a začali jsme se hrůzou třást. Tomáš si všiml, že jsme asi zabloudili a to neměl říkat, protože Petra začala brečet a nechtěla nikam dál.
Začali jsme slyšet neuvěřitelný vřískot, který se stále zesiloval a zase oddaloval. Poznali jsme v něm Báru. Začali jsme běžet, protože nám měsíc posvítil na cestu. Dorazili jsme k chatě a nikdo v ní nebyl. Petra s Tomášem zůstali v chatě a já pokračoval hledat.
˂dokončeno v konceptu˃
Nechal jsem Petru s Tomášem, aby ji mohl dále uklidňovat a šel jsem je hledat. Nebylo to nic těžkého, protože jsem je našel podle křiku. Ten byl snad slyšet míle dale. Byli tam úplně všichni a klepali se strachem. Když jsem promluvil málem mě zabili. Vrátili jsme se a řekli všem že jim proběhlo pár myší před nosem. A začali se smát. Druhý den už bylo vše v pořádku. A byly jsme spokojení. Bylo to krásné dobrodružství. | pr1crozada_01_1 |
31.10. 2006
Kateřina Holinská, 2.D
1. písemná slohová práce
Vývoj hudby
(Mluvený referát)
Osnova:
I. Úvod – přivítání spolužáků
II. 1) Starověk
2) Středověk
3) Renesance
4) Baroko
5) Klasicismus
6) Romantismus
7) Hudba 20. století
III. Závěr – Ukončení referátu
Milí spolužáci!
Jako téma mého referátu jsem si vybrala vývoj hudby. Toto téma asi není nijak zvlášť zajímavé pro mladé lidi, ale každý mladý člověk hudbu poslouchá a podle mého názoru by měl vědět alespoň něco málo o tom, co předcházelo jeho oblíbeným hudebním skupinám.
Ve starověku byl velký rozmach hudby hlavně v Egyptě a Řecku, kde byla kultura všeobecně velmi podporována. Jeden z nejstarších tónových systémů se však objevil v Číně – tzv. Pentatonika, ve které se objevovalo pět tónů (Pente = pět): f, g, a, c, a d. Nejstarší dochovaná píseň zapsaná právě v Pentatonice je z 2. st. př. n. l. a jmenuje se Seibilova.
V raném středověku začala křesťanská církev rozvíjet druh hudby nazývaný gregoriánský chorál. Tato hudba byla založena na starých židovských zpěvech, zpívalo se v unisonu (neboli jednohlasu) a bez doprovodu nástrojů. Kolem roku 1000 n. l. vymyslel benediktinský mnich Guido d´Arezzo linkový systém hudební notace (tzn. zápis not, tak jak ho známe dnes my). Tento způsob zápisu měl zásadní vliv na způsob zpěvu. Západní hudba tak vyvinula harmonii, která znamená zápis dvou a více tónů, jež mají zaznět současně ve formě akordů. Ve středověku vznikalo i mnoho světské hudby. Přibližně od roku 1000 začali po Evropě putovat studenti, kterým se říkali --- nebo vaganti. Chodili od dvora ke dvoru, recitovali básně a zpívali. Dalšími šiřiteli světské hudby, které určitě znáte, byli zchudlí rytíři (ve Francii nazývaní trubadúři, v Německu minessengři). Ti zpívali o své lásce pod okny své milované.
Za renesance hudba nabyla na hloubce, bohatosti a síle. Většinou se skládala z několika melodických linek nebo motivů, které se hrály nebo zpívaly současně (tomuto postupu se říká polyfonie). K průkopníkům renesanční hudby patřili hlavně Francouzi a Angličané, jako například Guilliame Dufoy a Thomas Tallis. Duchovní hudbu silně ovlivnila reformace. Aby se lidé aktivněji zapojovali na bohoslužbách, psali pro ně reformátoři jednoduché církevní písně. I římskokatolická církev začala svým věřícím pokládat novou srozumitelnější hudbu. Mnoho nového se událo i ve světské hudbě. Šlechta pěstovala dvorský tanec, ale také hudbu a zpěv. Oblíbenou písňovou formou byl madvigae, který se psal pro více hlasů, aby ho mohlo zpívat několik lidí. Oblíbeným renesančním nástrojem bylo clavicytherium. Byla to vlastně raná vertikální forma cembala. Stejně jako u klavíru i u tohoto nástroje dlouhé struny vydávají hluboké tóny a kratší struny tóny vyšší. Do strun ovšem nenarážejí kladívka, ale drnkají na ně trsátka z brku připevněná na dřevěných tyčkách. Jako většina hudebních nástrojů té doby je i tento bohatě zdobený.
V barokním období se hudba stává komplikovanější. Jak instrumentální, tak i vokální skladby obsahovaly místa s mnoha rychlými notami, jejichž provedení vyžadovalo velkou zdatnost. Od zpěváků se pak předpokládalo, aby pomalejším melodiím dodávali napětí vkládáním vlastních not. Hudba se stává dramatičtější, charakteristické jsou pro ni kontrasty v dynamice (neboli síle), v tempu i v počtu hudebníků v souborech. Drama a vášeň našly své uplatnění ve zbrusu nové hudební formě – v opeře. Vyvinula se na počátku 17. století ze zábav na italských dvorech. Brzy začaly po celé Evropě vyrůstat operní domy a přední operní pěvci se stávali známými osobnostmi. Nejvýznamějším skladatelem další nově vzniklé hudební formy – fugy (komplikované kompozice), byl Johann Sebastian Bach, který je psal převážně pro cembalo a varhany.
Asi v polovině 18. století začal barokní sloh vycházet z módy. Lidé začali dávat přednost uhlazenější a vyrovnanější hudbě. Tyto vlastnosti byly charakteristické pro umění starého Řecka a Říma, „klasických“ civilizací, podle nichž toto období trvající do 20. let 19. století, také dostalo jméno. Některé barokní hudební formy však zůstávají v oblibě samozřejmě přizpůsobené novému vkusu a zdokonaleným nástrojům. Byl mezi nimi i koncert, skladbou pro orchestr s významnou rolí určitého nástroje. Mozart např. napsal 21 klavírních koncertů. Přibyly i nové formy, např. symfonie, orchestrální skladba, která má zpravidla čtyři věty různého tempa. Tuto formu přivedl k dokonalosti Josef Haydn. Velký ohlas také měla v roce 1824 premiéra Beethovenovy Deváté symfonie ve Vídni.
Počátkem 18. století se umění začalo zaměřovat na „romantická“ témata – témata, jako jsou krásy přírody, nadpřirozené síly atd. Skladatel Ferenc Liszt přišel s novou hudební formou, jednovětou orchestrální skladbou nazvanou symfonická báseň. Jejím záměrem bylo vyjádření dramatického námětu nebo příběhu. Skladatelé v těchto formách také vyjadřovali své vlastní pocity. Jiní zase používali symfonie, aby jejími tóny „vykreslili“ dramatické krajiny či vyvolali sny a emoce.
Na sklonku 19. století se symfonie „prodlužovaly“ a začaly vyžadovat větší orchestry. Hudba i nadále vyjadřuje city a duševní rozpoložení. Díla ale začala vyjadřovat i nový trend – vlastenectví. Tento druh hudby měl v sobě prvky lidové hudby, jimiž se vyjadřovaly vlastenecké myšlenky. Tradiční opera se skládala z písní (árií a sborů) propojovaných recitativy („zpívanou řečí“)
Ve 20. století prošla hudba mnohými změnami. V této době vytvářel Arnold Schönberg svoji 12ti tónovou hudbu, nemelodickou skladebnou techniku, která je úplným opakem libozvučné hudby. Pro vývoj hudby v další etapě je typické, že o tom, co se bude zpívat nebo hrát rozhoduje interpret nebo náhoda. Dlouhodobé opakování krátkého úseku nebo gradující obměny krátkého motivu vyjadřuje minimalismus. Ve 20. st. se na hudební scéně objevily základy dnešní moderní hudby, kdy vývoj vedl od jazzu a muzikálu přes rock´n´roll, rock a pop až k dnešnímu technu, hip hopu, crunku atd. Hudba se vyvíjí stále a bude i v budoucnu, proto tento referát nemohu uzavřít přímo nějakým stylem a mohu jen říct, že jsem zvědavá, co dalšího nám hudba přinese. Děkuji za pozornost. | pr2dholkat_1 |
Datum: 3.11. 2005
Adam Muška
1.písemná práce
Historie SK SLAVIE PRAHA
(referát)
Vážení pánové, vážené dámy, milé děti!
Chtěl bych vám poreferovat o jednom z nejslavnějších pražských i českých fotbalových klubů. Mnozí z vás o něm již určitě někdy slyšeli. Jedná se o klub SK SLAVIE PRAHA.
Jeho historie sahá již do roku 1892, kdy byl založen oddíl SLAVIE PRAHA. Jistě si většina z vás uvědomuje, že klub tak mladý není, ba naopak toho má hodně za sebou. Období úspěchů a neúspěchů se prostřídalo mnohokrát za tuto více než 100letou historii. Fotbalový klub jako takový byl založen nakrátko poté v roce 1894, ale za vznik se spíše počítá již ten zmíněný rok 1892.
Žádné jiné klubové barvy nejsou v Čechách tak známé jako ty červenobílé. Každý „slávista„ hrdě nosí své klubové barvy. Sešívaní se slávistům neříká nadarmo, neboť dres je rozdělen horizontálně na dvě části, a to bílou a červenou. V té bílé části je červená pěticípá hvězda. Spousta nenávistivých „fanoušků„ pokřikuje na slávisty kvůli tomu antisemitistické pokřiky. Doufám, že vy stejně jako já toto chování odsuzujete. Během historie se domácí dresy slávistů příliš nezměnily, což je asi jeden z důvodů, proč jsou tak známé.
Nyní bych vám chtěl spíše přiblížit historii klubu po sportovní stránce. Hned první zápas Slavie se hrál na Císařské louce, prvním „stadionu„ SK Slavie Praha, proti Bohemians Praha. Tento zápas vyhráli slávisté 4:1. Určitě znáte všichni derby pražských S. Hned to první se hrálo na Císařské louce roku 1896. První historické derby vyhrála Slavie 6:1. Prvních evropských pohárů se zúčastnila Slavie až v roce 1926. V tomto zápase remizovala s Benfikou Lisabon 3:3. Byl to jeden z prvních vynikajících výsledků na evropské scéně. Tento zápas se hrál na stadionu Benfiky. Nejlepším kanonýrem slávistické historie je legendární Josef Bican. Hrál za ní ve 30. a 40. letech minulého století. Nastřílel během této doby více jak 500 branek, což je vlastně i světový rekord. Zhruba před 4 roky uznala světová fotbalová asociace FIFA tento rekord. V dalších obdobích prožila Slavie hodně pádů. Dvakrát sestoupila do druhé ligy, ale vždy se dokázala vrátit zpět mezi elitu. Titul získala v celé své historii celkem devatenáctkrát, což je druhá nejlepší bilance hned za Spartou. Slavie měnila mnohokrát stadion. Její druhý azyl byla Letná, poté <nedokončeno> | pr2cfmusada_01_1 |
1. listopadu 2005
Aleš Matějka, 3.E
1. písemná práce
(Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.)
(úvaha)
„Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším přispěním, neexistují samy o sobě.“
V této úvaze se pokusím nastínit svůj názor na otázky jako proč je na světě zlo, kdy se objevilo atd. Pro začátek je důležité si uvědomit, že zlo není na světě od počátku věků a také, že v přírodě se nevyskytuje ani v říši živočišné, ani rostlinné. Samozřejmě, zkuste si představit krokodýla, kterak páchá zločin! Vyloučeno, není k tomu vhodně uzpůsobený. Člověk, na druhé straně, ano, až moc dobře. Ale bylo tomu tak vždy? Podívejme se na vývoj člověka; kdy došlo k tomu, že lidé začali páchat bezpráví? Bylo to snad s příchodem peněz? Ve skutečnosti už s příchodem jakéhokoli hmotného majetku! Jakmile opice sestoupili na zem a začali „hospodařit“ a získávat osobní vlastnictví, otevřela se jim cesta k dokonalosti, kterouž ochotně nastoupily. V tu chvíli se stali lidmi!
Páchat zločin, bezpráví a násilí je lidem vlastní!
Zločinnost je lidem vlastní, ne však šimpanzům, ač jsou nám tak podobní. Proč? Čím se člověk liší od zvířete? Tím, jak jsme se postupně vyvíjeli, objem mozku se zvětšoval a tělo se stále víc uzpůsobovalo vykonávání „duchovních“ i ručních prací, se mezi lidmi začali tvořit rozdíly. To vše jen díky vědomí, uvědoměním si sebe sama, schopností přemýšlet! Díky této schopnosti – přemýšlení – jsem přestal být zvířetem, stal se člověkem. Díky této schopnosti jsou lidé o něco víc, jsou dokonalí. Ale díky přemýšlení umím také páchat zločiny a tak jsem dokonalý leda ve své nedokonalosti! Myslím, že ještě nejsme na dost vysokém vývojovém stupni – jednou budou lidé mnohem přemýšlivější – budou tak přemýšlet, až si uvědoměj nesmyslnost páchání zločinů – to už nebude člověk, ale nadčlověk – dokonalý!
Zatím se ale od zvířete lišíme „jen“ projevováním citů; smíchem, pláčem, pácháním hříchů. Kde se to v nás tedy bere?
Podívejme se na gorilu či krokodýla. Všichni krokodýli i gorily vypadají úplně stejně, jako příslušníci jejich druhu a stejně se i chovají! Když totiž krokodýl zabije rybu, nepocítí jak ho hryže svědomí a nemá pocit viny. A tak je to u všech krokodýlů. A u lidí? U lidí jsou vyjímky – někteří prostě odmítnou vánočního kapra. A proč? Z důvodu nějakých vnitřních pohnutek, ať už jsou jakékoliv, kvůli vlivu společnosti. Uvedu další příklad. Tarzan – člověk! – žijící v džungli, zcela oproštěný od civilizace, by se asi moc dlouho nezamýšlel nad tím, zda rybu zabít, či ne, kdyby měl hlad. Tarzan by se nikdy nestal vegetariánem. Žil se zvířaty a uvažoval jako oni. Ačkoliv byl moudřejší než opice a přemýšlel, lidství v něm bylo významně potlačeno a proto – Tarzan by také nespáchal zločin! Tolik vychvalovaná schopnost přemýšlet, naše jedinečná vlastnost, která nás odlišuje od zvířat, je dána naším vývojem a vývojem okolního prostředí!
Chtěl bych se také zamyslet nad tím, co je zločin. Bohužel to není tak lehce rozpoznatelné, jak by se mohlo zdát. Třeba já, nebo vy – jsme přece „dobří lidé!“ Ale zločin stejně tak spáchat můžeme, protože – příležitost dělá zloděje. (Ne vždy, samozřejmě.) Ale platí to pro krokodýla? Myslím, že ne tak docela. Samozřejmě, když je hlad, mohou krokodýli soupeřit o jednu rybu, jeden krokodýl může zabít druhého, ale to není zločin, nýbrž normální boj o přežití, jak ho určuje Příroda. Tento boj se ale nedá vztáhnout na člověka a únosy a pojišťovací podvody, protože to jsou zcela úmyslné a zákeřné zločiny, které vedou k pouhému získání větší moci, ne přežití.
Obávám se, že zločin v jakékoli formě nás bude provázet ještě hodně dlouho, protože ho máme zakořeněný moc hluboko v sobě. Jediné, co můžeme dělat, je snažit se ho potlačit. V sobě i druhých. Ale začít musíme u sebe. A jestli nás jednou dobrovolně – (ne násilně – převýchovou nebo „vymýváním mozků“) – zločin opustí, už nebudeme člověk „moudrý“, ale budeme se moct hrdě označovat titulem člověk dokonalý. | pr3ematale_02_1 |
Ptáš se, jak se mi teď daří
Ahoj Evo,
děkuji Ti za Tvůj dopis opravdu velmi moc mě potěšil. Na Tvou otázku, jak se mi teď daří není tak snadné odpovědět, ale já se o to pokusím.
Jak jistě víš nastoupila jsem na novou školu – {název gymnázia}<priv>. Není to tak dávno co jsem měla velkou obavu z toho jestli mě vůbec přijmou... a teď jsem tady. Ten čas opravdu neuvěřitelně letí!
Můj první dojem ze školy byl velmi zvláštní a mé pocity hodně smíšené. Vůbec jsem nevěděla jestli mám být šťastná nebo ne. Vešla jsem do třídy a všichni na mě koukali jako na vesmírné stvoření, které přijelo na dovolenou. Zmocnil se mě nepříjemný pocit a trochu se mě dotknul i strach. Posléze jsem zjistila, že se takhle cítili úplně všichni a to mě do jisté míry uklidnilo.
Uplinulo pár měsíců a všechno je lepší. Obavy ze mě opadly a pomalu si začínám zvykat. Občas se ve škole sice ještě trochu ztrácím a nemůžu najít učebnu kterou zrovna hledám, ale alespoň zavítám i do těch míst kam bych se za normálních okolností vůbec nedostala. Co se týče učení, nároky jsou samozdřejmě větší než na základní škole. Ze zaťatými zuby se to dá ale celkem zvládnout. Velkou oporou mi je i třídní kolektiv, který je skvělí.
Nároky školy ovlivnily i můj volný čas. Není ho tolik jako dřív, bohužel. Po příchodu domů se musím „ponořit“ do učení a hodně času mi zabere i dojíždění. Na své koníčky si čas přesto vždycky najdu. Stále se věnuji plavání, jízdě na kole a mému oblíbenému aerobiku.
Pokud všechno shrnu jsem docela spokojená a šťastná. Taky vím, že až mi stejnou otázku položíš ve 4. ročníku, má reakce na ní bude zajisté jiná. Ale co se dá dělat... dala jsem se na vojnu, tak teď musím bojovat...
Doufám, že Tě má odpověď uspokojila a teď se těším na dopis od Tebe.
S pozdravem
Eva
Osnova:
I. Úvod
II. Stať : 1. Nová škola
2. Můj první dojem
3. Škola
4. Můj volný čas
5. Shrnutí
III. Závěr | cb1acermic_01_1 |
Nela Husouka, 1. C
23. 2. 2004
2. slohová práce
Bílá vrána
(Charakteristika)
Osnova:
1) Zdání klame
2) Výjimečný vzhled
3) Tajemná duše
4) Proč nepláče?
5) Je lidskou bytostí?
Proč psát o typické ženě bílé pleti a středního věku? Protože není až tak typická. Vlastně téměř všechno na ní vzbudilo můj údiv.
Už jen její vzhled se vymyká běžným normám. Vysoké štíhlé tělo, které působí velmi křehce, v sobě tají velkou fyzickou sílu. Snad jí ta síla byla dána do vínku sudičkami, snad se o ni zasloužila genetika. Pro své krásné oči barvy lotosového květu vzbuzuje na první pohled sympatie. Nikdo v nich však už nehledá bolest, která neproniká ani skrz její souměrné rudé rty ani z jejích malých roztomilých uší. Všechny pocity totiž ukrývá za závojem klidného a vyrovnaného výrazu ve své oválné tváři, která je orámovaná dlouhými hustými kadeřemi oslňujícími ohnivou červení vše kolem.
A také má co skrývat. Protože se s ní život nemazlil a nechal na ní své kruté stopy. I přes svá životní trápení však dokáže potěšit okolí svým milým zvonivým smíchem. Přestože jí samotné se dostávalo málo lásky, sama ji rozdává plnými hrstmi. Ale pamatuje si všechna příkoří a zlobu a neodpouští. Zatím to nedokáže. Mnozí se diví její neústupnosti, jiné překvapuje její rozpolcenost.
Miluje a nenávidí, raduje se a smutní, často vyhledává společnost, kterou však po chvíli opustí. V jedné věci je však rozhodnuta. Směje se pokaždé, když se jí naskytne příležitost. Ale pozor! K vysmívání se nesníží. Co však vypustila ze svých projevů?
Pláč. Obyčejný tichý i hlasitý pláč. Nenávidí ho. Považuje ho za známku slabosti, protože tak ji tomu naučil život. Nepláče kvůli neštěstí, neúspěchu, zlobě. Nedovolí si plakat ani radostí. Obyčejný člověk a s ním celá společnost ji nechápe. Ale já ano. Chápu její důvody, které jsou dost závažné. Její počínání však neschvaluji.
Pláč je přeci jedním ze základních lidských projevů, které objevíme všichni už po narození. Ona však tento projev odmítá. Není tedy lidskou bytostí?
Osobně si myslím, že je. Domnívám se však, že neúplnou. Ale ona tím u mě sympatie neztrácí. Naopak, její život a její povahu obdivuji, a proto jí věnuji těchto pár řádků. | pr1chusnel_02_1 |
Tak tady žiji
V poklidnější části Českých Budějovic {obec}<priv> žiji celý svůj život. Tato čtvrť není sice nejklidnější, protože tudy jezdí auta směrem na Český Krumlov, ale ani není tak rušná, jako cemt centrum města. Já bydlím kousek od řeky Malše, která {obec}<priv> protéká. Často koukám z okna svého pokoje na ten obraz, který se mi zjevuje pohledem do dáli.
Vidím řeku a okolní přírodu, která vypadá, jako by nebyla poznamenaná okolním světem, ikdyž hned vedle vede silnice, která mi tento obraz jaksi kazí. Dlouhá pole se rozléhají okolo cestičky podél řeky. Na konci, kde “začíná civilizace“, stojí starý mohutný dub. Jako malá jsem si tady vždy hrávala se sestrou. Pokaždé, když tento dub vidím, vzpomenu si na to.
Kousek odtud je na řece menší jez, před kterým začíná slepé rameno. Je to taková poklidnější zátoka, která je málo navštěvovaná, proto má zde návštěvník své soukromí a je nikým nerušen. Kousek před touto oblastí je malý bílý mostek, aby se sem dostali chodci a kolaři, ale aby zde nemohlo projet žádné auto a zničit tuto scenérii.
Hned vedle je volejbalové a tenisové hřiště, které je ideálně umístěno pro hru v horkém létě, protože ve stínu okolních stromů není nikomu vedro a je možnost se zde vykoupat v osvěžující vodě řeky. Tato oblast je ideální i pro rybáře. Nikdo je neruší a oni mohou v klidu vyčkávat na svůj úlovek.
Je tady i mnoho menších poloostrůvků, na kterých je plno stromů. Některé jsou i ohlé k zemi, což působí trochu chatrným a neuspořádaným dojem, ale vše do sebe skvěle zapadá. Večer se odráží v klidné hladině řeky sluce slunce a okolní stromy jsou zcela zality slunečními paprsky. Všechno je zlatě ozářeno a vypadá to, jako kdyby toto místo bylo nikým nedotčeno a někde hodně daleko od civilizace.
K večeru často sedávám na balkoně u svého pokoje s šálkem teplého čaje a koukám směrem na Kleť, jak se stmívá. V tomto okamžiku mě zalévá pocit nostalgie nad krásou, na kterou se zrovna dívám.
Nechtěla bych žít jinde, protože tato část Budějovic zahrnuje vše – rodinné domky, paneláky, obchody, školu, krásnou přírodu, do centra města je to odtud kousek a je tady trochu klidnější doprava na hlavních silnicích.
OSNOVA:
1. Úvod
2. Stať: a) příroda v okolí
b) slepé rameno
c) zábava
d) poloostrůvky
e) západ slunce
3. Závěr | cb1aperver_02_1 |
JARNÍ TÁBOR 5. – 12.3.
Tento rok byla dlouhodobka – OBĚT SVĚT ZA MÍŇ DNŮ NEŽ 80 JAKO WILLY FOG. Na jarním táboře jsme měli dojet do Ameriky a do Sondýna. Sras byl na vlakovém nádraží, takže jsme jeli vlakem. Za 1 h jsme vystoupili a šlapali po svích asi 2 h. Když jsme dorazili, tak jsme se vybalili a porozhlídli, kde co je. Pak jsme hráli hry, které si po 9. dnech opravdu nepamatuji. Ale vím, že nám večer oznámili milou zprávu a to že každý den bude místo rozcvičky orienťak na určený čas.
Takže jakmile jsme ráno uslyšeli: BUDÍČEK. oblekli jsme se, doběhli si pro mapu, nazuli boty a znechuceně srovnávali mapu a četli, kam že máme běžet a kolik máme času. Samozdřejmě každý běžel na jinou kontrolu, ale v mém případě to byla 13 za 23 min. Bohužel jsem jí nenašla. Po snídani jsme myli my COCÍS, protože jsme měli „kuchyňskou“. V neděli jsme také hráli golf, který nám nešel a skončili jsme poslední. Ale vůbec nám to nevadilo, protože po návratu na {obec}<priv> nám Šampus řekl: „Dnes hrají na sjezdovce NYHTWORK a kdo chce jet, tak může.“ Na tvářích se objevili úsměvy a jeli skoro všichni. Hráli třeba - JÁ JSEM GAY, TEPLÁKY, SLUNCE V DUŠI, MAJA, DREVO SÚSTRUHÁK, DIKTÁTOR UNDERGRÁUND atd,. Bylo to strašně moc super!
Večer šel tým KOHYNOR udělat litr čaje na ohni ale aby to nebylo lehké za 13 min šli ostatní tými je hledat. Ale byli rychlejší.
Protože bylo pozdě, šli jsme spát. Ráno jsem běžela na 4, na kterou jsem měla 13 min. A stihla jsem to.
Odpoledne jsme hráli na Lipně.
Také jsem měli XXX zahrádku. Byli jsme 1. A stavěli jsme UFO města z chemikálijí. <tr-sem>
V úterý jsem běžela na 10. za 13 min. Našla jsem jí. Dopoledne jsme šli do {obec}<priv> na plovárnu, kde byla – řeka, tobogán, sprchy, výřivka, bazén, plavací bazén a bazének pro děti. Bylo to fajn. Pak jsme si ve {obec}<priv> nakoupili a šli spět do {obec}<priv>.
{Večer jsme dosatli kusy z polistyrenu. Podle toho, jak jsme se umístili.}<tr-odsud>
K večeru jsme hráli 6 smyslů. A k večeři byli knedlíky, samosebou výborné, protože byli od Babči. Večer se hrálo na kytaru.
Ve středu jsem šla s velkou mapou na A za 12 min. Protože jsem t našla, tak jsem se přesvěčila, že {umím s velkou mapou.}<ni> Hráli jsme „Azimuťák z baráku“. Po obědě jsem s holkama hrála pyramidy.
Po poledním klidu byl BIATLON. Večer jsem se dozvěděla, že jsem v kategoríi SNĚŽENKY 3. Pak jsme šli na půdu, kde jsme měli konstrukci BIGBENU a my jsme ho plnili polistyrénama.
Pak jsme šli dělat oheň my a zvládli jsem to. Bylo to SUPER.
Ve čtvrtek jsem se do řady k mapáp dostala 1. a běžela na 14, kterou jsem našla.
Dopoledne jsme šli chytat papírové rybi z lodě, na které se pomalu aele jistě blížíme k Londýnu. O „poledňáku“ jsme hráli pyramidy. Také jsme hráli bouchačku.
Pak jsme si 3 h dělali zmenšeninu baráčku který bychom chtěli až se vrátíme z cesty kolem světa. Náš se mi líbil. Ale bylo mi hrozně špatně. Pak se mi udělalo trochu líp, ale hledat my – tak se jmenuje tým kde je Eva, jsem radši nešlo..
V pátek jsem šla na 8, kterou jsem nenašla kvůli špatně zakreslené mapě.
pPo snídani jsme se dozvěděli, že jsme s domečky všichni na 1. místě. Pak jsme hráli – skládku a obživu brouka. Večer jsme běželi „azimuťák“. V lese jsme se dozvěděli, že jsme sázku vyhráli a že dlouhodobka skonšila takto
1. COCÍS
2. MY
3. HOHYNOR
4. O2
Když nastala tma, běželi jsme azimuťák.
Večer se hrálo spívalo nebo poslouchalo a v 1 h se šlo spát.
V sobotu jsme uklízeli a jeli domů.
JARNÍ {TÁBOR}<ni> SE POVEDL! | ho5dworbar_1 |
Ezop
Ezopovy bajky
Ezopovy bajky je kniha povídek (bajek). Tyto povídky mají poučit lidi o tom, jak se mají chovat, o tom co je správné a co špatné. Námět jednotlivých bajek je pokaždé jiný, ale pokaždé má svou mravní poučku. V knize je vždy na konci bajky napsáno poučení.
V bajkách vystupují převážně zvířata a jsou jim přiděleny různé lidské povahy, např. liška je zde lstivý, lakomý a namyšlený tvor. Některé bajky se v hlavní myšlenkou v knize opakují.
Jazyk je spisovný, a jelikož byla kniha naposledy přeložena nedávno, je velmi čtivý. Každá povídka má pointu.
Pokud si tuto knihu přečtete, budete poučeni o tom, že máte konat dobro, být statečný, pomáhat slabším, být skromný a že je lepší být inteligentní než silný. | js9kovsil_03_1 |
Štulcová, Hana, Gymnázium J. Seiferta
Kniha: Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda
Autor: Robert Luis Stevenson
Tato snad nejznámější – příběh od R. L. Stevensona se odehrává v Londýně. Toto město – dosud věčně zahalené mlhou a tajemstvím, se dokonale hodí pro umístění příběhu o „člověku dvou tváří“.
Je to příběh člověka, který se pomocí jim nalezené drogy snaží zbavit věčné rozdvojenosti lidské povahy, a stát se zcela dobrým, nebo naopak bezvýhradně zlým. Hrdina příběhu – doktor Jekyll – doufá, že, pomocí převtělení, se jeho hříšné pudy budou moci svobodně vybít, aniž se bude trápit výčitkami svědomí. Proto se doktor Jekyll začne čas od času převtělovat do svého zlého já, v podobě ohyzdného mladého mužíka, pana Hyda.
Jak z výše uvedeného vyplívá, kniha řeší závažné psychologické a etické problémy. Autor konflikt soustřeďuje do nitra své postavy, kde řeší souboj dobra a zla a z toho plynoucí otázku zločinu a trestu.
Kniha je přez to, co řeší, velmi čtivá a zábavná, rozhodně ne však humorná! Děj sledujeme spolu s právníkem ---, který události vyšetřuje. Z toho důvodu neplyne úplně chronologicky a střídají se zde pasáže výpravné, popisné, a nakonec dopis – zpověď doktora Jekylla.
Autor knihy – Robert Luis Stevenson – žil v druhé polovině 19. stol., tedy zhruba stopadesát let před současností. Proto by měl právo na to, aby jeho příběh byl --- a upadl v zapomění. To se však nestalo. Snad je to dovedností pana Stevensona, snad aktuálností tématu. Vždyť břímě položené na lidská bedra tu vždy bylo a vždy bude. A proto si myslím, že Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda půjde s lidstvem stále dál, stejně jako ono pomyslné břímě. | js9mstuhan_1 |
1. listopadu 2005
K. Hudecová, 3.E
1. Slohová práce
(Úvaha)
Zamyšlení aneb Babyboxy a nejen to
Už kdysi jeden muž, myslím, že Napoleon Bonaparte prohlásil, že budoucí osud dítěte závisí na rozhodnutí matky. Pro někoho možná obyčejný, nezajímavý a jednoduchý výrok, ale určitě se všichni shodneme na tom, že pravdivý. Vždyť je to přece opravdu právě matka, která rozhoduje a výrazně ovlivňuje narození, a převážně i další průběh života jejího dítěte. Ale postupně.
Nejdříve ze všeho se dítě musí narodit. To je sice úplně přirozený jev, ale když se sama matka rozhodne, že dítě nechce, není asi nikdo, kdo by tomu dokázal zabránit. I kdyby všichni známí, rodina i okolí byli proti, to konečné rozhodnutí má přece jen matka. A tím bych asi začala.
Není to tak dávno co jsme se mohli z médií dozvědět, že v České republice byl vybudován první BABYBOX. Předpokládám, že všichni asi víte, o co se jedná. Kdybychom toto slovo přeložili do češtiny, dostali bychom název „Dětská krabice“. To zní tak trochu povrchně a hrubě, nemyslíte? I když ve skutečnosti onen BABYBOX něco podobného vlastně je. Velká, jakási šedá schránka umístěná přímo v lékařském centru, která je určena pro matky, které své dítě nechtějí nebo se o něj z nějakého důvodu nedokáží postarat. Do této schránky mohou dítě anonymně vložit a dál už se nestarat. Možná to zní příliš tvrdě, ale podle mého názoru je to tak. Nechci tyto ženy soudit, sama jsem něco takového nezažila, takže nevím, jaké důvody měly k tomu opustit své dítě, ale stejně mi to celé připadá poněkud zvláštní.
Souhlasím, že je určitě lepší v krajních a neřešitelných situacích dítě raději odložit do BABYBOXU než ho třeba pohodit někde u popelnice.
Ale v jaké to vlastně žijeme době? Ještě před pár desítkami let bylo něco takového naprosto nemyslitelné. Když byla žena těhotná, asi si ani nepřipouštěla jinou možnost než dítě porodit a vychovat. Pak se o něj starat, dívat se jak vyrůstá...
A kde jsme dnes? Schránky na děti? Dokážete si představit, že byste vyrůstali u úplně cizích lidí s pocitem, že ani nevíte, kdo je vaše matka, odkud byla a proč vás takhle opustila? V podstatě nevíte o svém původu absolutně nic. Možná si teď říkáte, že u adopce je to téměř to samé, ale já si myslím, že zas až tolik ne.
Ano, je sice pravda, že princip je téměř stejný, ale podle mého názoru mají adoptované děti poněkud větší šanci vypátrat nebo alespoň zjistit o svém původu daleko více. A hlavně, adopce není až tak úplně anonymní, takže vždy se dá najít někdo, kdo ví něco o matce nebo o případných pěstounských rodičích.
Nechci být jakýmsi silným odpůrcem BABYBOXŮ, ale rozhodně ani zastáncem. Když už se matka rozhodne z jakéhokoli důvodu vzdát se svého dítěte, možná by si mohla předtím trochu uvědomit, co to pro něj v budoucnu může znamenat. Říká se, že každá matka by udělala pro své dítě to nejlepší, ale v případě BABYBOXU? Myslím, že z části je to asi pravda. Když matka ví, že by se sama nemohla o dítě dobře postarat, BABYBOX je zřejmě vhodné řešení, jak dítě svým způsobem zaopatřit. Matka ví, že bude alespoň nějaký čas v dobrých rukou, a tím může být spokojena. Ale na druhou stranu nechápu, jak se může jen tak vzdát tvora, který byl několik měsíců její součástí, s vědomím, že už ho nikdy neuvidí. V životě už se nedozví, kde její dítě žije, co dělá nebo jak vlastně vypadá. Ale jak už jsem řekla, sama zkušenost s něčím podobným nemám, takže neznám pocity zoufalých matek, které takto jednají.
Takže ve výsledku je asi na každém z nás, jaký si o babyboxech vytvoříme názor. A také na nás, co si pomyslíme o matkách, které je využívají. Rozhodně bych je ale za to nezavrhovala... | pr3ehudkat_02_1 |
Pracovní plocha mého psacího stolu
Na mém starším, béžovém psacím stole se během týdne nashromáždí spousta věcí. Často se jedná o věci, které zde ani nemají co dělat. Jsem totiž velmi činorodý, neustále něco vyrábím a dokážu se obklopovat spoustou věcí. Navíc mám poněkud volnější vztah k pořádku, čímž své okolí doháním k šílenství. Je považováno za veliký úspěch, když svůj stůl uklidím alespoň jednou za týden, nejčastěji v neděli. Když odstraním všechno, co za normálních okolností na stůl nepatří, nachází se zde jen několik nejdůležitějších věcí.
Asi polovinu plochy stolu zakrývá pracovní položka. Vzhledem k tomu, že se jedná o politickou mapu světa s vlajkami a mnoha dalšími údaji slouží zároveň jako učební pomůcka.
V levém rohu psacího stolu stojí jednoduchá stolní lampa černé barvy, která díky čtyřicetiwattové žárovce poskytuje dostatek světla. Její kulatá podložka s tlačítkem je se stínítkem ve tvaru polokoule spojena stříbrnou polohovací tyčí. Na lampičce mám několika magnety přichyceny nejrůznější zbytečné předměty.
Hlasitým tikáním na sebe upozorňuje další předmět každodenní potřeby – kulatý budík tyrkysové barvy. Má chromové doplňky a bílý ciferník s černými arabskými číslicemi. Ručičky jsou opatřeny fosforeskujícími koncovkami, aby byly viditelné i ve tmě. Prostředictvím tenké stříbrné ručičky nastavuji čas vyzvánění. Nahoře je jednoduché tlačítko sloužící k zastavení zvonění, které je zejména po ránu obzvláště nepříjemné. Vzadní části budíku jsou ovládací prvky, kterými se natahuje a nařizuje. Jde totiž o mechanický přístroj, který na rozdíl od digitálních není poháněn elektřinou ani baterií.
Poslední na stole stojícím objektem je černý stojánek na psací potřeby. Jeho náplň tvoří pestrá směs neořezaných pastelek, tužek, nefungujících propisek, gum i ořezávátek.
Protože je dnes neděle, tak se na pracovní ploše mého psacího stolu více věcí nenalézá. Zítra odpoledne už by byl popis tohoto prostoru náročnější. | cl7cbarvoj_1 |
Kontrolní slohová práce
Líčení
Jméno: Valenta Martin
Třída: VIII. B
Popis místa
Hřistě se nachází mezi baráky na velkém sídlišti hned vedle se nachází sedmi patrový panelový dům a na druhé straně hřište tedy na pravo jsou tyče na které se dá přidělat síť na nohejbal nebo voleibal o kousek dál je značka na které jsou informace co se na hřišti smí a co nesmí za brankami jsou stromy.
Hřiště je poseto drobným štěrkem nejsou tam velké branki mají rozměry na výšku kolem 160cm a na šířku 200cm ale hřiště taky není moc velké meří asi 15 metrů.
Vzdy se tam sejdem a krásně si zahrajem pokaždé jsem já a Honza kapitáni a ostatní kluci si rozdají čísla pak už jen vibíráme čísla a jdeme hrát.
Chodím tam skoro každí den pokud nejsem nemocný nebo nemám něco jiného na práci.
Ale když hodně prší tak tam je voda a musíme čekat třeba 2 dny a moc nám to vadí ale hned jak ta velká louže vyschne tak tam je hned živo hřiště vypadá jako z pohádky a mám ho rád kvůli tomu že tam jsem s přáteli | cl8bvalmar_1 |
Švehlová Anna
1. E
25. 2.
2. písemná práce
Můj nejlepší přítel
charakteristika
Osnova: 1. úvod – Hokejista tělem i duší
2. popis zevnějšku
3. popis povahových vlastností
4. závěr – nejlepší přítel
Jeho životem je hokej. Třeskot hokejek, záblesky nožů na bruslích, hlas píšťalky. Je to můj nejlepší přítel. Je to člověk, kterého mi každý závidí. Je se mnou, když ho potřebuji a je to spíš můj brácha než jen kamarád.
Jak ho nejlépe vystihnout, když s ním trávíte většinu okamžiků ve svém životě? Připadá mi krásný. Vysoká postava, široká ramena, hnědé vlasy, nagelované do trnitých ostnů připomínajících ježka. Modré oči – hluboké jako studánky v křišťálovém lese. Souměrná ústa a neustále jakýsi nadnesený až bohémský úsměv patnácti letého puberťáka. Jak už sem řekla je vysoký, má vypracovanou postavu a je hubený. Váží méně než já. Jak se mu to daří? Říká, že před každým jídlem si vzpomene na mě a řekne si, že by nepřežil, kdyby vážil víc než já. Prostě kamarád k pohledání. Když ostřížím zrakem rentgenujete jeho postavu opravdu šokujícím zjištěním pro vás bude velikost jeho bot. Ne to nejsou boty, ani lodě, nýbrž zaoceánské parníky. Moje malá nožička by se v nich utopila. Dodává mu to však jakýsi výraz mužnosti nebo spíš výraz vysokého kluka s „Velikou„ nohou.
V životě chce dokázat spoustu věcí. Být architektem, odjet do Ameriky a hlavně hrát hokej. Občas mám pocit, že existují dva. Jeden ten, co mi kupuje lízátka a platí za mne v autobuse a dělá mi brášku. Ten druhý je však cílevědomý, jistý a odvážný kluk a tím se stává právě na ledě. Hokej je jeho život, jeho láska, jeho všechno, a proto jsem mu propadla i já. Dokázal mi s humorem a elegancí sobě vlastní odkrýt i ty nejkrajnější stránky pro mě nepochopitelného sportu. Ale nemyslete si, že je Honza dokonalý. Má spoustu chyb. Ale, jak nad tím přemýšlím, myslím, že by se z nich daly udělat jeho přednosti. Tak například, pokud byste před něj postavili nahou dívku, zrudne a na 90% určitě uteče. Ale naopak můžu se sním převlékat a mít na sobě je podprsenku a tanga kalhotky a Honzu zajímá, co bude dnes k obědu. Často si připadám spíš jako jeho máma. Například, když se kluci oblékali na tělocvik, běhala jsem po šatnách a zjišťovala, kde milý Honzíček zapomněl kalhoty a nebo kam odletěla jeho týden nepraná ponožka. Další jeho „úžasnou„ vlastností je neschopnost psát slohy. V zhledem k tomu, že ve svém životě nepřečetl jedinou knihu, jeho psané výtvory spíš připomínají telegram válečného zajatce píšícího rodině. Pro jeho záchranu jsem proto každou hodinu slohu psala o jednu práci navíc. Nad svou propracovanou jsem strávila hodinu. Nad jeho 5 minut ve škole. A co myslíte? Výsledek. Oba za jedna. Honza ještě k tomu navíc výborná práce. A pak, že existuje spravedlnost. Z toho vyplývá další jeho vlastnost a tou je lenost. Jenže, když jsem mu řekla, že je líný odpověděl: „Ale za to můžeš ty, vždyť mě rozmazluješ.“ Mezi jeho další vlastnosti můžu započítat třeba urážlivost . on si ze mě legraci dělat může, já z něj ne. A co třeba neschopnost souvislého projevu nebo klidné stání na jednom míste?! Pokud má mluvit déle než pět minut na více než jednu osobu, vrazí ruce do kapes, nahodí výraz zoufalého malého králíčka vylézajícího z nory a začne se houpat nebo přešlapovat z nohy na nohu. Tudíž je neposedný a nesoustředěný. A neustále ho bolí kolena a nikdy neví z čeho. Že by to měl z toho přešlapování? Ale má svůj cíl, ví co chce a proto si ho vážím. Dokáže mě rozesmát. Uzavřeli jsme spolu sázku. Pokud vydržím v jeho přítomnosti nesmát se pět minut, vyhraji. Nikdy jsem ještě nevyhrála.
Honza pro mě není jen člověk, který je se mnou. Je to přítel, který je se mnou, i když s ním zrovna nejsem. Vždycky mám pocit, že tu je a dodává mi energii. Mám ho moc ráda – a nepovažuji tuto větu za otřepanou frázi napsanou na cáru papíru. Říkám pomocí ní vše, co můžu říct. | pr1esveann_02_1 |
Téma: Realita je nudná. Dejte mi jiný svět.
Osnova: 1. Stereotyp
2. a) Pojem „realita je nudná“
b) Děti
c) Cestování
d) Hry
e) Drogy
3. Vlastní volba
Všichni známe své povinnosti a svůj volný čas. Mnoho lidí je se svým životem určitě spokojeno. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, že je to vlastně pořád stejné. Jako nepřetržitý běh kolem domu, kdy stále mýjíte známé a nikdy se neměnící věci, místa a dokonce i lidi. Stereotyp našeho života vám pak přijde docela zřejmý, možná až nesnesitelný. Co s tím ale naděláme? Vždyť i život sám začíná a končí pořád stejně. Lidé se narodí, vyrostou a zemřou, i když ten konec může mít jiný vzhled, výsledek je stejný.
Pojem „realita je nudná“ není zcela pravdivý, pokud v ní myslíme celý svět. A ten nudný rozhodně není. Jsou tu zajímavá místa, zvláštní kultury a neobjevená zvířata. Co je tedy nudné? Odpověď už možná znáte, je to náš život. Či spíše způsob jakým jej žijeme. Ten stále se opakující běh, ve kterém jsme uvízli a ze kterého se jen málokdo dokáže vymanit.
Pokud se podíváme na ty nejmenší ve školkách či v prvních třídách, všimneme si, že jsou nečím zvláštní. Důvodem je, že ještě stále nebyli pořádně zařazeni do běhu společnosti, nebo si to neuvědomují. Ale také ještě pořád mají své sny, kterých se my, jako dospělí, musíme vzdát. Děti si svůj stereotyp ruší vlastní fantazií, i když jsou nereálné, ale možná v tom je ten trik.
Jak ale může uniknout dospělí? Nemůže počítat, že před ním zázračně přistane raketa nebo se z něj stane Superman. Jedním východiskem se poté stává cestování. Kam? To už je víceméně jedno. Nejlepší by asi bylo odcestovat někam do cizí kultury, třeba do Egypta.
Dalším způsobem jsou počítačové hry. Problémem v nich je, že tenká linie mezi koníčkem a závislostí se překročí snadno. Lze ale takovému člověku něco vyčítat? Vždyť jediné, co chce je uniknout z reality a ze svého běžného života. Tento jiný svět je nebezpečný tím, jak snadno vás pohltí. Není něčím, čemu byste se měli vyhýbat, ale na co si dávat pozor.
Teď je zde už jen ten zcela negativní způsob, a tím jsou drogy. Je sice pravda, že taková droga vám zajistí euforii a možná i pomyslnou cestu na měsíc, ale za jakou cenu. Je drahá, návyková a hlavně škodlivá. Nakonec si možná budete přát svůj nudný život zpět, což ovšem nejde. Tuhle metodu tedy radši zkoušet nebudeme, ne?
Už tedy víme, že realita je takříkajíc nudná, ale je na každem člověku, jestli to tak nechá. Z koloběhu života se vymanit nemůžeme, co si ho alespoň trochu zpestřit? A tak si alespoň částečně zajistit svůj „jiný svět“. Ale nic se nesmí přehánět, že? | grP3avokver_1 |
23.3.2006
Lucie Lukešová
2. písemná práce
Na vrcholu
(subjektivně zabarvený popis)
Když se řekne na vrcholu, vybaví se mi zajímavý sen, který se mi zdál před nedávnem.
Ocitla jsem se v životě, který momentálně nežiju, ale může znamenat určitou předzvěst. Zprvu jako bych pod sebou viděla pouze modro, ale po zaostření jsem zjistila, že v této ploše mohu najít hodně zajímavých věcí k podívání. Najednou jsem pod sebou začala vidět a vnímat život, byť jen v malých tečkách a ostrůvcích. Bylo to pro mě potěšující zjištění, že voda přece jenom nezalévá celý prostor a nemůže tak postupovat i do výšky a proto není tak všemocnou a vládnoucí nad životem mým i jiných.
Otočila jsem se z vršku doprava a najednou jsem uzřela své oblíbené rostliny. Dokonce v kombinaci, jaké na zemi neznám. Macešky nádherně rozkvétají pod palmami a co to ještě nevidím, náš balkon v plné vegetaci rajčat a kedluben. Toužím však po svých milovaných květinách, proto se musím podívat pozorněji. Drobné tečky se mi posléze mění v bílý koberec jarních sasanek, žluté puntíky nabývají podobu pampelišek a doufám, že zahrada květin bude ještě pokračovat. Jaké však nemilé překvapení, že znenadání tato mě blízká zahrada končí.
Když otočím hlavu doleva, vidím totiž zcela něco jiného. Rozhodně se nejedná o kvetoucí krajinu. Příboje vody narážejí do kamenitého pobřeží, jediným živoucím momentem je nad příbojem kroužící pták. Nejen tento pták, ale i celé pobřeží působí něčím pustě, temně až hrůzostrašně. Nebýt ptáka je všude mrtvo. Možná i v kamenech byl kdysi život. Teď ale působí všechny kameny bezútěšně a stejně. Z toho pohledu je mi úzko, ale neznamená náhodou tento obraz, že se vracím k prvopočátku života? Moře bouřící pode mnou má však v sobě nevídanou dynamiku, vnitřní sílu a i předzvěst nezničitelného života. Při pohledu na bouřící moře si zvykám, že nejen pohled na krásné, muže být silné a životaschopné. Krása rozkvetlé zahrady, moře, životaschopného ptáka a našeho krásného balkonu z pohledu výšky dokáží člověka naladit, že začne vnímat přírodu a vůbec svět jako celek. A ráno, když jsem zamžikala, jsem z toho viděla jen to zářící slunce. | pr2cflukluc_02_1 |
Kamenová Sabina, 2. G
16. 10. 2008
1. slohová kompozice
(diskusní příspěvek)
<novinový článek – Komnzumace sladkovodních ryb v ČR zaostává za průměrem Evropské unie>
V České republice zaostávají za průměrem Evropské unie daleko důležitější věci, než je spotřeba ryb. Z tohoto článku nepatrně vyčnívá reklama. Jelikož rybáři přestali vydělávat na vývozu ryb, chtějí po ministerstvu zemědělství, aby udělalo za peníze daňových poplatníků reklamní kampaň podporující konzumaci sladkovodních ryb. Že jsou ryby zdravé, to je pravda, ale jedním z důvodů proč nekupujeme ryby, je jejich cena. Mražené ryby vyjdou na velké peníze. Jeden kilogram mražené ryby stojí asi sto korun, ale po rozmražení z něho vyteče až 40dkg vody. Vyjde tedy levněji koupit si něco méně zdravého, nebo si rybu chytit. Proto si většina z nás koupí rybu hlavně na Vánoce a přes rok dát přednost levnějšímu masu. | ces2gkamsab_1 |
Večerní událost
I. úvod
II. stať 1) velký nápad
2) MEPH v akci
3) tajemný stroj
4) konec světa
III. závěr
Bylo již pozdní odpoledne, když se tři kamarádi rozhodli, že by opět po letech měli zažít nějakou tu legraci. A protože to byli pěkní filutové a smíšci, vymyslet zajímavý a velmi troufalý plán bylo dílem okamžiku.
Nejstarší z nich, říkal si Pitch toužil po věčném vylekání mladých děvčat, kteréžto jako každý večer, se<in> scházeli pod velkým bukem nedaleko nádraží. Druhý, Moucha, uvažoval o propracovaném a velice rafinovaném přepadení zdejšího domu důchodců, kde se to zubními protézamy a bažanty nejen hemžilo. Se svým nápadem přispěchal i otrlý MEPH, jenž tvrdil, že nedávno přišel na to, jak ovládnout svět. To chlapcům velmi učarovalo a začali se Mepha tázat na onu brilantní ideu.
Když Meph domluvil uviděl své kamarády, jak stojí o otevřenou pusou a nemohou věřit vlastním uším. Oba hoši si přáli aby mohli být, při ovládání matičky Země nápomocni. Meph jim řekl, že ne, ale že se mohou koukat, tak se všichni tři vydali, pomalým krokem šouravým, ažk lesu. Sotva vešli do tohoto prastarého hvozdu, obklopila, a v zápětí i pohltila, je neprostupná tma s blištivými a třpytícími se efekty několika světlušek. V dálce zatroubil jelen, tu se mezi snítkami mihla myška. Zkrátka les v celé své kráse. Chlapcům se zatajil dech. Meph věděl, že jsou kluci bázliví, a tak je párkrát laškovně vystrašil, aby neměli dlouhou chvíli. Po slepu se prodírajíc houštím, až , měli těla celá poškrábaná a popíchaná od mladých ratolestí jedle. Lesem se plahočili již dobrou hodinu, když vtom, stáli uprostřed se před nimi zjevil impozantní pohled na paseku. Meph je vedl a za chvilku stáli uprostřed ohromné odlesněné plochy, kterou ozařoval měsíc. V zemi tam byl zapíchnut ocelový kolík, který mohl něco znamenat ale Pitch a Moucha nevěděli co. Meph vzal do ruky své voděvzdorné hodinky a odpočítával celou minutu. Když byl s tímto úkonem u konce, vytáhl z kapsy kapesní nožík a začal vyřezávati píšťalku z lísky. Kluci se zaražene koukali na Mepha, který dodělávaje poslední otvor, jal se prozpěvovati pravou českou dvojsločku. Zahrál pár tónů, když najednou se země pod nimi dala do pohybu.
Netrvalo dlouho a za ohromného burácení, třesotu a praskání se ze půdy vynořilo obrovské ocelové monstrum připomínajícího krtka. „Co to je?“, řekl podivil se Pitch. „Jak se to tu objevilo?“, sekundoval Moucha. Meph jim vysvětlil, že ten kolík v zemi byl detektor zpěvu, který automaticky přenese signál do centrálního mozku stroje, který se posléze vynoří ze země, rozuměj vyhrabe, a je ochoten plnit příkazy hráče na píšťalku z lískového dřeva. Chalani vypadali, jako když jim nadloube. Věděli, že Meph, známý to koumák a badatel, objevil tajemný stroj, kterým dobude planetu, co planetu! Přímo galaxii. Že se jedná o kus šrotu s podobou slepého hmyzožravce, o tom neměli nejmenší zdání.
Meph zadal do palubního počítače jisté pokyny a už jen přihlížel, jak krtek odpaluje ze svého nosiče vodíkové pumy na bázi plazmy. Státy mizely jeden po druhém. Dostalo se i na USA, které nepomohla ani postmoderní raketová základna kdesi v brdských kopcích. Křesťané si mysleli, že se chystá poslední soud a volali pána svého, muslimové počali držeti Ramadán a buddhisté se uvedli do stavu naprostého klidu, za účelem dosažení Nirvany. Svět se začal hroutit a vypadal jako z filmu TERMINÁTOR 3: VZPOURA STROJŮ. Blížil se konec všeho, když vtom!
Když v tom jsem se probudil a necítil jsem prsty levé ruky, to se mi stává docela často. Řekl jsem si, že bych měl omezit sledování televize a radši jsem šel do školy, kde mě čekalo obzvláště příjemné pondělní dopoledne. Ale o tom zas někdy jindy. | pr4dcerkam_1 |
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
interpretace knihy Stařec a moře
Za toto dílo byla Ernstu Hemingwayovi udělena Nobelova cena za literaturu. Řadí se do realistického proudu Americké prózy 1. poloviny 20. století.
Tématem knihy je boj jedince, v tomto případě starého rybáře Santiaga, se zdánlivě nezdolatelným problémem (ten je zde vykreslen ve formě ohromné ryby, kterou se osamělému starci po řadě „nešťastných dní“ povede ulovit na širém moři, daleko od pobřeží a cizí pomoci). Objevuje se zde typický „Hemingwayovský hrdina“ – silný, osamělý muž, bojující s nepřízní osudu, která ho dožene až na kraj jeho sil. Ačkoliv se zde nevyskytuje druhý, typicky Hemingwayovský rys – láska a věrnost k ženě, je zde lehce nastíněn vztah Santiaga a malého chlapce, který si ho do jisté míry idolizuje a všemožně mu pomáhá. Také se zde vyskytuje motiv vzájemného respektu, Santiago uznává a respektuje rybu za její „moudrost“ a sílu, ačkoliv se ji zároveň snaží zabít. Hemingway zde klade velký důraz na vytrvalost, rozhodnutí nikdy se nevzdat, a to nejprve když je „bezmocný“ stařec rybou tažen na širý oceán, a poté, zde už je to dohnáno do krajnosti, když se mu konečně podaří rybu ulovit, ale při cestě zpátky je napaden žraloky. Santiago proti nim nemůže nic dělat, ale přesto do nich ve vzdorovité vytrvalosti tluče veslem a pak už jen kapesním nožem.
Řekl bych tedy, že hlavní poselství, které se Hemingway snaží touto knihou předat je nutnost bojovat až do posledního dechu, nevzdávat se a nepropadat malomyslnosti nehledě na situaci. | js3nedond_01_1 |
Americká próza 1. poloviny 20. století
(literárně-slohová kontrolní práce)
Témata:
Americká próza 1. pol. 20. století (odborný výklad)
Vybraný typ hrdiny: a) odborný popis, b) umělecká charakteristika.
Interpretace vybrané ukázky z čítanka po stránce tematické, jazykové i kompoziční
Vybraní američtí autoři (odborný výklad na základě srovnávací metody)
Analýza vybrané ukázky z čítanky po stránce jazykové
Vybraný americký autor (odborný výklad s úvahovými prvky)
Americký způsob života a jeho odraz v prózách jednotlivých autorů (odborný výklad, nebo úvaha)
Interpretace přečtené knihy
Ernest Hemingway (1899 – 1961)
Velmi významný americký prozaik a publicista, který dostal Nobelovu cenu za literaturu. Prožil 1. světovou válku tak i Španělskou občanskou válku, kde působil jako dopisovatel. Díky těmto zkušenostem byla velmi ovlivněna jeho tvorba.
Mezi jeho největší díla patří Sbohem, armádo, Komu zvoní hrana a novela Stařec a moře. Pro tyto knihy a vůbec pro Hemingwaye jsou typické velké osobnosti a velké činy. Hemingway velmi obdivoval silné lidi a nesnášel zbabělce jak ve válce tak i v lásce. Své hrdiny staví tváří v tvář smrti nebo do mezních životních situací. Typický je pro něj princip ledovce, což znamená, že podstatný význam textu je skryt za zdánlivě povrchními dialogy hrdinů. Hemingway řadí na první místo humanitu a lidskost. Hemingway používá spisovný jazyk, méně často uvozovací věty, což na nás může někdy působit jako divadelní text. Převážně se v dílech objevuje charakteristika nepřímá. Často se noří fiktivně do mysli hrdiny a tím to čtenář víc prožívá. Hemingway se velmi snadno čte. Nepoužívá hodně popisů, ale hodně děje a tím je to pro čtenáře více akční. | js3bab_01_1 |
23. března 06
Heralová Daniela
2. písemná práce
Téma: ZAPADLÝ KOUT
(subjektivně zabarvený popis)
Být někde doma, to je něco docela jiného než tam trvale bydlet. Doma má člověk koutek, kam zalézá, když je mu smutno, když se cítí sám. A tak i v kuchyni můžeme najít místo, které v nás vyvolává vzpomínky po babiččině kredenci. Vzpomínky po tom nejranějším mládí.
Tím místem, mým koutkem, je zapadlé místo kuchyňského prostředí nazývaný spíž. U nás doma má přezdívku „špajzka“. Jen když slyším tento název, tak mám pocit, jako kdybych měsíc nejedla.
Stačí zmáčknout kliku a za dveřmi se na mě rozplyne neskutečná vůně právě přineseného chleba, jenž mi připomíná prostředí ranní pekárny, která mi za stálého deště dává možnost úkrytu a pomlsání. Ale nejen chlebíček, ale i rohlíčky, které nacházím hned vedle pytlíku s krupičkou, ve mě vzbouzí myšlenku odpočinku.
A i když je tu chládek, je to taková ta vůně, ze které je mi vždy trochu smutno i veselo.
Právě krupičku mi vždy vařívala babička, když ještě byla. Nechávala ji chladnout na zemi tohoto zakouzleného koutku, kam jsem ji chodila tajně mlsat.
Bývalo mi tak špatně, že stěny spíže ke mě promlouvaly a vyčítaly mi mou nenasytnost a chamtivost. Dokonce i elektrické košťátko rozsvítilo svou kontrolu, až jsem se polekala, že přišel démon a chce mě potrestat.
Dřevěné police vyřezané z lesního dřeva, kde si svěže nerušeně harmonicky rostly, skrývaly ale i mé kamarádky. Hladká a hrubá mouka si tam postávaly celé dny bez hnutí a těšily se z mé chuti. I mléko si se mnou povídá, jako kdyby bylo živé. Občas kucká a koktá, ale vím, že je rádo, že mi chutná.
Celý kout, jehož dřevěné police jsou olemovány modrou tapetou, připomíná rozbouřené moře, které nám nabýzí nejrůznější zážitky z toho, co má uvnitř a z toho, co nám dává.
Nikdy nebudu doma jinde, než tam, kde budu mít svojí spíž připomínající moje vzpomínky, zážitky a chutě. | pr2cfherdan_02_1 |
Michaela Barešová, I.E
25. února 2004
2. PÍSEMNÁ PRÁCE
- Moje přítelkyně
Osnova: 1. úvod – Meg Ryan
2. stať – Medvídek
- Povaha
3. závěr – Nejlepší přítelkyně
Moje přítelkyně se jmenuje Meggy. Asi podle jména je jasné, že to není člověk, ale je to moje chlupatá psice. Jméno jsem jí vybrala podle jedné mé oblíbené herečky – Meg Ryan. Jsou to už 2 dlouhé roky, co s náma naše fenka žije, myslím si, že si zatím moc rozumíme.
Už od mala to byl takový medvídek. S očima hnědýma až tmavýma, které vždy velmi vynikly, jako černý rybíz mezi zelenými listy, tak asi takový rozdíl barev je mezi její lesklou světlou srstí a jejíma očkama. Ale bohužel čas plyne, a z malýho špuntíka vyrostlo velký telátko, dospělý Zlatý retrívr. Tato rasa zdaleka nepatří mezi největší pejsky, co se do velikosti týče, tak ani mezi malinkaté oříšky taky. Není ale také stejná jako ostatní retrívři, má užší čumáček. Ale já mojí psí přítelkyně mám i přes to, že není dokonalá, moc ráda. Je prostě pro mě jedinečná.
Její povaha je velmi optimistická. Vždy když jsem smutná, tak mě dokáže rozveselit svojí hravostí a oddaností. Přinese mi plyšáka a vrtí ocáskem, vypadá tak sladce, jako by nikdy nevyrostla a byla pořád to malé krásné štěňátko. Je ale taky trochu rozmazlená. Ale když se to tak vezme, kdo by toho uštěkaného hafíka nerozmazloval? Nejen, že je to vodní pes, ale taky to je náš velký lovec. Když jdem na procházku kolem rybníku, tak ji ani nemůžu udržet na vodítku, jak prahne po vodě. Když vidí ve vodě kačenky, tak to tam na ni můžu volat jak chci, ale nikdy se nedovolám. To je úplně stejné, když jdem na pole, tam vidí zajíce a nastane stejná situace, nedovolám se jí. To je asi její jediná špatná vlastnost, i když k těmto psům ta vlastnost prostě patří.
Je to pes, s kterým si můžu povídat o svých problémech a vím, že mě vždy vyslechne, sice neodpoví, ale její sladká tvářička vždy ty problémy vyřeší. Taky si s ní můžu hrát, hladit jí, aby věděla, že jí mám prostě ráda. Už nic víc od přítelkyně nechci, vždyť teď už je to víc než dost, ne? | pr1ebarmic_02_1 |
Lukáš Šmatlák
VII. A
22. února 2010
2. slohová práce
(Charakteristika)
Můj tatínek má vysokou a oběmější postavu, Tvar hlavy je normální ani kulatá ani šišatá. Vlasy mu rostou zrzavý jako lyška a kudrnatý jako Fanda. Oči svítějí modře. Tvář má věčinou oholenou ale když si jí neoholí píchá jako ježčí bodliny.
Břicho má jako sud. Nohy jsou svalnatý a odřený od škváry když ještě hrával fotbal.
Táta jako malej zlobil jak vyprávěla babička. Vyrůstal se třemi sestrami, ty maj na něj dobrý vliv sestry respektuje a poslouchá má je rád a nikdy by se knim neotočil zády. Rád hraje počítačové hry, karty, schází se s kamarády při hraní karet, nohejbalu, stolního tenisu. | kl7asmaluk_1 |
5.prosince 2008
Petra Korandová
P2
1. písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: Svět z pohledu kočky
Osnova: Úvod – uvedení do děje, o kom se bude mluvit (kocour Max)
.Stať – a) přímý popis a chrakteristika Maxe. Vzhled a vlastnosti
b) oblíbená potrava a její způsob konzumace
c) zakončení b)
d) Maxovi páníčci
Závěr – závěrečná věta a rozloučení
Dobrý den, já jsem kocour a jmenuji se Max. Bydlím u rodiny, která se mě ujala, když jsem byl jinými, zlými, lidmi vyhozen.
Jsem rzavý. Mám velkou hlavu s dvěma žlutě zářícíma očima, které ve tmě u mého nejmladšího pána vzbuzují strach a respekt. Na hlavu navazuje mé chlupaté, smyslné tělozakončené dlouhým ocasem, který je na konci lehce zahnut. To a můj jeden drápek, který nejde zastrčit, to jediné mi ubírá na kráse. Jsem náladový, ale když chci, tak velmi milý tvor. Moje chlupatost vzbuzuje ve všech dojem obezity, ale podle mého názoru to vůbec není pravda.
Mezi moje oblíbené pokrmy patří hlavně sirové, nejlépe vepřové maso,které mi je „čas od času“ schozeno z vysokého útvaru, na kterém mí pánové připravují pokrmy. Dále jsou to olivy. Musí však obsahovat papriku. Můj způsob konzumace je následující: Nejprve, protože je miska umístěná na oválném, dřevěném objektu, se vzepřu, na mých pružných nožkách, a zalovím tlapkou. Tou nejdřív zasáhnu skvělou šťávu z oliv, olíznu, následně vyndám z misky, a protože v mém obydlí nejsou myši nebo něco, s čím si můžu hrát a lovit, vystačím si s olivou a až poté jí zkonzumuji.
To je asi všechno k mé stravě a k mému stylu života vůbec. Nic jiného nedělá, když nepočítám spaní, odpočinek, chúzi a občasný běh skrz byt.
A teď k mím pánům. Největší, toho nemám moc rád. Je zlí a krutý. Nejmenší se mě bojí, a tak mohu uplatňovat moje drápací dovednosti. A prostřední, to jsou mí nejhodnější páni. Mají mě rádi a nejvíce se mi věnují. Dovolují mi i to největší pohodlí a potěšení – spaní v posteli.
Můj kočičí život je zábavný a mám radost, že jsem v rodině jaké jsem. Nashledanou. | grp2korpet_1 |
Noční hra na táboře
Moje vyprávění se odehrává v létě tohoto roku na táboře.
Jako každý večer jsme šli v deset hodin spát. Byla to normální noc. Tak do půl jedenácté jsme si povídali o tom, co se nám ten den přihodilo. Když na nás už podruhé přišli vedoucí, abychom už spali, poslechli jsme je a v pohodě jsme usnuli.
Tak kolem druhé hodiny přišli vedoucí znovu a řekli nám: „Kluci tady máte tempery, honem se oblečte namalujte si obličeje a my si pro vás za deset minut příjdeme.“ Tak jsme je poslechli a za deset minut pro nás přišli na pokoj a řekli nám: „Máme pro vás takové překvapení, půjdeme krást vlajku do sousedního tábora.“ Všichni byli nadšení a za chvíli se šlo, ale byl tu problém vedoucí tábora nám to nedovolila tak jsme museli utéct. Při tom nám pomáhalo několik lidí z tábora.
Všechno se podařilo a asi kolem půl třetí ráno jsme vyšli z tábora. Do sousedního tábora to bylo asi deset minut pěšky. Když jsme tam došli, vedoucí nám řekli: „Teď už opravdu nesmíte ani promluvit!“ Poslechli jsme a plížili jsme se do cizího tábora.
Po chvíli jsme si domluvili plán. Jeden vedoucí šel a dělal jako že neví kudý má jít do našeho tábora, protože tam samozřejmě měli hlídku. Bohužel to nevyšlo, tak jsme šli o kousek dál. Tam měli jednu vlajku, tak jsme jí vzali a šli jsme zpátky. Najednou vidíme jak se k nám přibližují nějaká světla. Chtěli jsme se schovat ale bylo pozdě. Našli nás, museli jsme vrátit vlajku a řekli nám: „Dávejte si pozor na vaší vlajku!“
I když jsme nic neukradli vsichni byli moc nadšení z této velké akce. Byl tu ale ještě jeden problém. Dostat se zpět do tábora, aniž by si nás všimli a také smýt ze sebe maskování. Bez větších problémů jsme se dostali do tábora. Bohužel jiní vedoucí viděli, jak se u nás svítí, přišli k nám na pokoj a prasklo to. Potom nám vedoucí řekl, ať jdeme spát mohlo být tak kolem páté hodiny ráno.
Když jsme se všichni probudili, tak jsme byli šťastní, že jsme mohli podniknout tuto výpravu. Zajímavé je že nikdo opravdu neřekl ani slovo a doteď to nevěděla ani moje ségra. Myslím že to bude můj zážitek na celý život. | cl6cottsim_1 |
Závěrečná slohová práce
Má cesta do školy
Popisuji svůj každodenní závod s časem, když se snažím dostat včas do školy.
Vždy to začíná stejně. Z domova odcházím asi kolem osmé a to se snídání ještě v ruce.
Tu pomalu dojídám při přechodu přes silnici, která je před naším domem z panelů. Potom vstupuji do našeho parku, ve kterém se potuluje mnoho velkých, zubatých psů. Vždy, když procházím parkem jdu okolo jezírek napuštěných vodou. Je zde i socha básníka pana Wolkera, která je celá ze železa. Poté už mi zbývá jen asi sto metrů na zastávku. Po padesáti metrech vidím silnici, přes kterou, se dostanu na moji zastávku. V klidu přecházím silnici, a hele už mi jede autobus. Je tady. Při nástupu ještě zakopnu na schodech, ale jsem ve vnitř. Cestou se doučím, co jsem nestihl včera. Vystoupím o šest zastávek dál a jsem ve škole
Takhle podobně se dostávám každý den do školy. | js9bhouvla_1 |
1. listopadu 2005
Martin Krameš, 3.E
1. Písemná práce
Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.
M. Ghándí
(Úvaha)
Zlo, bezpráví a násilí přežívají jen s naším souhlasem, neexistují samy o sobě.
M. Ghándí
Zlo bylo, je a bude. To asi každý a nikoho ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ale proč je? A kdo ho vytváří. To přesně zachycuje toto rčení jednoho z největších bojovníků za svobodu (a mír) všech dob. Zlo je opravdu v každém z nás, ať chceme, či ne. V určitém momentě se v nás odkryje ona “temná strana“ a dokážeme způsobit jiným lidem bolest, ať už duchovní nebo fyzickou. Bohužel se u některých lidí tato “temná strana“ odkrývá častěji nebo může být odhalena i stále. Ale každý může brát zlo v jiné podobě, pro každého zlo vypadá jinak a jinak ho také vnímá. Když si vezmeme za příklad dnešní svět: Pro nás (Evropany) jsou teď asi největším zlem teroristické organizace, ale pro ně jsme zase oním zlem právě my. Nebo středověk: Proč byli Turci vždy ti zlí a my ti hodní, oni si to říkali taky právě naopak. Tak jaká strana je vlastně ta “zlá“ a jaká ta “hodná“? To je asi ve většině případech neřešitelné. Málokdo by asi řekl: „Já jsem ten zlý.“ Vždy je zlý ten druhý. I když v nějakých případech, jako třeba jen tak pro potěšení zabít nevinného člověka, je zlo jasné. Ale podle co jsem uvedl jsou vlastně obě strany “zlé“ nebo obě strany “hodné“, což je hloupost.
Zlo je vlastně něco, čeho se bojíme a něco co nás ohrožuje a čemu chceme předejít, aby nám něco udělalo.
Ghándí chtěl asi tímto výrokem říct, že když budeme všichni hodně chtít, tak můžeme toto zlo potlačit, protože je v každém z nás a tudíž bychom měli být schopni ho ovládat. Kdyby každý začal sám od sebe potlačovat zlo uvnitř sebe samotného, tak bychom mohli žít v “ideálním“ světě bez násilí, vražd, nenávisti...., atd., což je dle mého názoru nemožné, sebemenší špatná vlastnost člověka vede k další, horší, a tak tu vždy bude nějaký ten zlý a vždy to bude ten druhý. Jenže když už se má potlačovat zlo v sobě, a když tvrdíme, že zlo je vždy ten druhý a ten to samozřejmě nepřizná a řekne, že zlo je ten první, a tak se to opakuje nikdy nekončící cyklus, který poté může i v krajních mezích vyvolat nějaký větší spor, případně i válku v které poté zemře vlastně mnoho “zlých“ lidí nebo snad “hodných“?
Slovo zlo by tedy mělo být používáno jen v extrémních případech, a kdy je to zlo opravdu jasné. A tak zlo opravdu neexistuje samo o sobě nýbrž ho člověk vytváří a pravděpodobně si ho někdy chce i vyprávět. A ohledně bezpráví a násilí? Myslím si, že bezpráví a násilí samozřejmě spadá pod zlo, protože když někdo někomu způsobí nějaké násilí, tak už je zlý a ne proto, že někomu způsobí násilí, tak je zlý, i proto násilí a bezpráví je vždy důsledek zla. Ghándí to tady dává na stejnou úroveň, což bych mu opravdu na tomto citátu jako jediné vytkl, jinak s ním naprosto souhlasím, i když bych kvůli tomu nedržel hladovku nebo za to nebojoval, ale samozřejmě jsme rozdílní lidé, protože kdybychom byli všichni stejní, tak by neexistovalo nic jako “dobro“ a “zlo“ a já bych dnes neměl o čem psát svou úvahu. | pr3ekramar_a_02_1 |
Slohová práce školní
Lucie Říhová
14. prosince 2007
Každý má svého anděla i ďábla
Často si lidi myslí, že andělé žijí v nebi a ďábel zas v pekle. Pozorují nás ze svých království a jen občas zavítají na Zemi, aby nám ulehčili a nebo naopak znepříjemnili život. Ale já musím proti této mylné představě protestovat. Andělé nežijí v nebi a také neexistuje žádné peklo někde pod zemí. Tyto bytosti najdeme někde úplně jinde.
Kde, ptají se jedni. Určitě někde, kde je nikdo nemůže nalézt, někde daleko od nás, odpovídají druzí. Nemáte pravdu, jen se rozhlédněte… copak je nevidíte, musím namítnout! Jak slepí jsou někteří lidé! Dívají se kolem sebe a nemohou nic spatřit. Dívají se však špatně. Ďábel i anděl jsou každému totiž blíž, něž si myslí a také než i cítí. Jsou totiž skryti v našich duších. V jakési „nádobce“ v našem srdci, kde vzájemně bojují o moc a vládu nad naším tělem a myslí.
Mnohem častěji vítězí v tomto nerovném boji ďábel. Svou podlostí přemůže ono nevinné dobro a pak se plně zmocní zbytku těla. Jen jeho zásluhou jsou lidé zlí, závistiví, pyšní a plni nenávisti. Vzájemně si lžou, kradou a všemožně se podvádějí. Přetvářejí se a ničeho dobrého si nepřejí. Tito lidé pak tvoří peklo přímo zde na Zemi.
Když však zvítězí anděl, peklo se promění v ráj. Jejich nejsilnější zbraní je totiž láska. Něco, bez čeho by se na světě nedalo žít. Přátelství, radost, lidský smích, ochota, tolerance, krása, dobrosrdečnost, spravedlivost, poctivost. To už jsou vlastnosti, kterých si budeme vždycky vážit, protože jich nikdy není dost.
A pak je tu ještě naše svědomí, které stojí na rozhraní mezi srdcem a rozumem. Zprvu nad námi drží ochrannou ruku anděla a snaží se nás odvrátit od svých činů. A pokud přeci jen podlehneme, dokáže občas „hryzat“ s pekelnou bolestí.
Rozhlídneme-li se však ještě jednou, zjistíme, že ďábel i anděl se může objevit i ve všech kolem nás. To je však velmi logické. Každý lidský výtvor dostává při svém vzniku kousek lidské duše člověka, který j stvořil a následně pak kousek duše člověka, který j používá.
Každý má svého anděla, ďábla. Žije v něm a ovlivňuje ho. Kouká-li se pak člověk na svět očima ďábla, dokáže vidět je zlo. Kouká-li se však očima dobra, uvidí, že kolem něho žije spousta dalších andělů.
Osnova: I. Úvod
II. Stať: a) Kde žijí andělé a ďábel
b) Vítězství ďábla
c) Vítězství anděla
d) Svědomí
e) Věci kolem nás
III. Závěr | cb4crihluc_01_1 |
Slohová práce školní
Jana Brožová
2.A 14. ledna 2008
Téma: Jací jsme my, ve 2. A
(charakteristika)
Osnova: I. Úvod – každý je jiný
II. Stať: a) vzhled
b) zlaté jádro
c) mrchy
d) mé drahé
II. Závěr – to koukáte, že?
Jací jsme my ve 2.A? Je nutno podotknout, že v každém z nás se nachází určitá osobnost, každý z nás je jiný, jak vzhledově, tak i povahově.
Každý z nás má svou image. Někdo zastává styl á la Barbie a Ken, nosí džíny a růžová trička, jinému se líbí hippies – batikované haleny, dlouhé náušnice. Ti, co poslouchají hip-hop nakupují v obchodech Horsefeathers i nějaká černě oblečená rockerka s „ gládami“ se tu najde. A mezi chlapci je velice oblíbená značka VAX. Ale abyste si nemysleli, že tu máme samé vyhraněné styly, to ne. Většina lidí je kombinuje. A někdo to s tím kombinováním trochu přehání.
Ale na vzhledu přece nezáleží, ne? Důležité je to, co má člověk v hlavě. Avšak musím s politováním uznat, že některým spolužákům se to tam značně zpřeházelo. Po téměř roce a půl jsme se již stačili poznat natolik, že se vytvořily nepřátelské vztahy, ale i vztahy, bez kterých by nebylo možno existovat. Vzniklo také „zlaté jádro“. To je skupina lidí zahrnující přibližně půlku třídy, jež nosí nosík nahoru, vše organizuje, cítí se být nejkrásnější, neinteligentnější, nejvtipnější, nezajímavější a nejdůležitější (což si myslí samozřejmě jen oni sami). Ovšem všichni z nich takoví nejsou. Jen berou ty nejhlavnější jako své vzory, které musí bezpodmínečně napodobovat, protože stačí jen malá chyba a zlaté jádro ti může udělat ze života peklo.
Já sama jsem to zažila na vlastní kůži. Nebudu tady vyprávět, co všechno se stalo. Jen podotknu, že v prvních měsících pobytu v této třídě jsem měla tu čest (myšleno ironicky) kamarádit s hlavními vůdkyněmi zlatého jádra, jenže tenkrát jsem ještě netušila, že zlaté jádro vůbec existuje. To, co mi udělaly se jen tak nevidí. Poznala jsem jaké dokáží být ženské mrchy. Jak se přetvařují, pomlouvají, jak jsou falešné, nepříjemné, závistivé a tak trochu ledové královny.
Naštěstí se zde najdou i velice hodní a přátelští lidé, bez kterých bych ve 2. A jen těžko přežila. Když se něco děje, vždy dokáží člověka podržet a podpořit. Nejraději mám Zuzku, které se můžu svěřit naprosto se vším a má pro mne ve všem pochopení, pak také Terku ---, se kterou se neustále pošťuchujeme a jsme na sebe škodolibé (ale co se škádlívá, to se rádo mívá, že?). A nesmím zapomenout na naší ráznou Mácu, v jejímž hlase nikdy nechybí ironie. Musím také poznamenat, že všechny tři to se mnou nemají nikterak jednoduché, jelikož i v mém hlase se najde ironický a škodolibý tón, jenž někdy přeženu a omylem mohu někoho urazit. Avšak si myslím, že jsem vcelku příjemný a usměvavý člověk.
Tak takhle vidím 2. A. To jste překvapení, že ano? Zkrátka není všechno zlato, co se třpytí. | cb2abrojan_01_1 |
Lev Leo a želva Dáša
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!
Kdysi dávno za starých časů, žil krásný lev jménem Leo. Leo každý den chodil na lov a potom se utíkal napít k blízkému moři. A tak to dělal alespoň dva roky.
Jednoho krásného slunného dne se mu ale přihodila věc, která by ho ani ve snu nenapadla. Leo zahlédl na opuštěném místě ztracenou želvu Dášu, která byla hubená a vyhládlá. Prosila lva o nějaké jídlo: „Prosím milý lve, nemáš něco do žaludku?“ „A co by ne!“ odsekl nemile Leo. „Něco by se přece jen našlo.“ „A dáš?“ ptá se opatrně vyhublá želvička. „Dám, ale musela bysi být u Pátého kamenu dříve než já.“ „Ale já jsem želva a ty jsi přece lev. To není možné aby jsem byla rychlejší než ty.“ „Hm…To už já za to nemůžu.“ Ale to Leo ještě ani netušil, že má tato mrňavá slečna jednoho sourozence Mášu, která je úplně stejná jako naše malá hrdinka. A hle! Zrovna je na procházce u Pátého kamene. „Fajn, dobře!“ zavolala Dáša na lva, který už pomalu odcházel. „Ale musíš ještě chvíli počkat.“ „A na co?“ vyptával se zvědavý lev. „No, musíme se pořádně připravit. Jsem přece o dost menší než ty.“ Lev si zatím někam odběhl a Dáša měla čas se s Mášou poradit. A nápad to byl skvělý. Leo se už vrátil a řekl: „Tak co? Můžeme?“ „No, jistě. Už jsem připravená.“ Závod začal. Leo odstartoval a vyběhl. Dáša se rychle zavrtala do písku a Máša, která byla schovaná u cíle rychle a nenápadně vylezla a doběhla do cíle. „To není možné.“ Kroutí hlavou Leo. „Obyčejná želva a je rychlejší než já?“ Hodně dlouho mu to vrtalo hlavou. Ale nakonec si svoji falšovanou prohru uznal.
Ztracená Dáša si za pomoci své sestry našla ztracený domov. Tam se pořádně najedly.
Nadarmo se neříká: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“ | cl8ckopmar_1 |
Michaela Skopcová
Třída: VIII. B
Datum: 4. 11. 2009
1. slohová práce – charakteristika literárního hrdiny
Harry Potter
Harry je kluk středního věku. Má kamarádku Hermionu a kamaráda Rona, na které se vždycky může spolehnout a pomůžou mu i v té největší nouzi ale i v normální situaci nebo ho alespoň podpoří. Všichni tři chodí do školy v Bradavicích.
Když byl Harry malé miminko tak mu Voldemort zabil oba dva rodiče a jemu udělal jen ošklivou jizvu na čele ve tvaru blesku. Bydlí tedy u tety a strýce a s jeho bratránkem Dadly, který není moc hodný a děla Harrymu pořád jen zlé věci. Všichni čtyři žijí v Kvikálkově a on je tam jediný kouzelník jinak ostatní jsou mudlové.
Harry je velmi spolehlivý a hodný kluk. Když mu bylo 10 let tak k nim domu přišel Hagrid což je jeho přítel dalo by se říci od mala. Ale jeho nepřítelem je Drako Malfoi a jeho kamarádi Kreb a Goil ale také Voldemort a jeho pomocníci a jeden z nich je i Drakův otec. Harry ví co je a není správné a proto je vždy na dobré straně. Už několikrát bojoval sám s Voldemortem a jednou i s drakem na turnaji tří kouzelníků nebo s baziliškem.
Harry hraje za Nebelvír chytače ve hře, která se jmenuje famfrpál. Je nejmladší chytač za 100 let. Každý na škole ho znal. Pár lidem také zachránil život. Harry ani Hermiona nemají žádného sourozence zato Ron má hned pět z toho jenom jedna je holka a ta se menuje Jeany.
Harry se cítí v Bradavicích nejlépe, protože je tam doma. | kl8bskomic_1 |
Kateřina Hudecová, 1. E
5. listopadu 2003
1. Písemná práce
JAK JSEM PŘEKONALA SAMA SEBE
(vypravování)
Osnova:
1) Úvod – seznámení s tématem, moje fobie z krve
2) Stať – 1) cesta ze školy, nález stařenky
2) hledání pomoci
3) příjezd záchranářů
3) Závěr – příchod domů, maminčino pochválení.
Jak jsem překonala sama sebe? Nad touto otázkou jsem nemusela příliš dlouho přemýšlet. Napadla mě příhoda, která se stala asi před pěti lety. Už od malička jsem měla velký strach z doktorů, ale hlavní příčinou toho byla krev. Kdykoli jsem šla k paní doktorce, velice jsem se bála odběru krve. I když krev neodebírali zrovna mě, ale třeba jen někomu cizímu, nemohla jsem se na to dívat. Vždy se mi udělalo hrozně špatně a paní doktorka mě musela dlouho uklidňovat, abych se vůbec já sama nechala vyšetřit.
Tenkrát, myslím, že to bylo někdy v únoru, jsem se jako obvykle vracela se svými kamarády ze školy. Vesele jsme poskakovali a nevšímali si, co se děje okolo nás. Ale já jsem si na cestě před námi všimla nějaké ležící postavy. Ihned jsem upozornila spolužáky. Všichni se zalekli a rozutekli se domů. Zůstala jsem sama. „To bude určitě nějaký bezdomovec!“, řekla jsem si při pohledu na ležícího člověka a chtěla jsem utéct jako kamarádi, ale zvědavost mi nedala. Zatnula jsem zuby a vydala se k místu, kde záhadná postava ležela. Když jsem došla až k ní, byla jsem překvapena. Kdepak, žádný bezdomovec, ale stará, asi osmdesátiletá stařenka, která ležela nehybně na zemi s rozbitou hlavou. Rána na její hlavě byla hodně velká, takže všude kolem staré paní byly kaluže krve. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. V uších mi zněla maminčina slova: „Kačko, až půjdeš ze školy, nikde se nezastavuj a běž rovnou domů!“ Ale v duchu jsem si říkala, že přece nemůžu nechat stařenku jen tak ležet na zemi bez pomoci, navíc v takové zimě. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala, jestli náhodou nejde okolo nějaký dospělý člověk, který by mohl pomoci. Ale ať jsem se dívala sebevíc, nikoho jsem v blízkosti neviděla.
Co jsem tedy měla dělat? Rychle jsem si sundala tašku a běžela k neznámé paní. Nebylo to pro mě, díky mému vztahu ke krvi vůbec lehké. Ale nemohla jsem jen tak stát a přihlížet. Přede mnou ležela zakrvácená žena, která nutně potřebovala něčí pomoc. Sebrala jsem všechny síly a dotkla se stařenky, která se pomalu začala probírat. Ptala jsem se jí, co se jí stalo. Ona mi odpověděla, že si vzpomíná jen na to, že se jí zamotala hlava a pak už neví nic. Napadlo mě, že zavolám sanitku, ale nechtěla jsem tam paní nechat ležet. Opatrně jsem ji zvedla, posadila na nedalekou lavičku a vydala se k nejbližší telefonní budce zavolat pomoc.
Když jsem se po chvíli vrátila, paní byla hodně zakrvácená. Ještě více, než před tím. Pohotově jsem z tašky vytáhla kapesník, utřela stařence krev z obličeje a oblečení, dala jí napít vody a čekala na příjezd záchranné služby. Ta po chvíli skutečně přijela a naložila paní do sanitky. Pan ze záchranky se mě zeptal, koho má kontaktovat o stařenčině úrazu. To jsem vůbec nevěděla. Stará paní si nemohla na nic vzpomenout, takže záchranáři nevěděli, co s ní. A dodnes to nevím ani já, nikdy jsem se to nedozvěděla, jak to vlastně se stařenkou dopadlo.
Ale záchranáři mi moc poděkovali. Hlavně za to, jak jsem byla rychle schopná zavolat pomoc. Stačila prý ještě chvilka a stařenka mohla díky své cukrovce klidně zemřít.
Když odjeli, vydala jsem se domů. Maminka mi sice vynadala, že jsem přišla asi s hodinovým zpožděním, ale když jsem jí vypověděla všechno, co se mi přihodilo, usmála se a řekla, že jsem moc hodná a že je hrdá na to, jakou má dcerušku. A musím říct, že i já jsem na sebe byla pyšná. Překonala jsem sama sebe a zachránila lidský život. A to se jen tak někomu v životě nepodaří... | pr1ehudkat_01_1 |
Jana Součková
5. 11. 2003
1. písemná práce
Vzpomínka
(Vypravování)
Osnova: 1) Úvod – milé a ošklivé vzpomínky
2) Hádka
3) Hledání
4) Tatínkova strategie
5) Závěr – šťastné shledání
Když se ohlédnu do své minulosti, napadne mě spousta vzpomínek. Milých i ošklivých. Na ty ošklivé člověk rád zapomíná, proto radši často myslí na hezké vzpomínky, které potěší. Ale i ty se špatným začátkem mohou dobře skončit. Jako třeba událost, která poznamenala mou mladší sestru Terezu a celou naší rodinu. Myslím, že už se tolik netěšívá na nákupy ve velkých obchodních centrech. Proč?
Bylo tenkrát pár dnů před vánočními svátky a celá naše rodina se rozhodla jet nakoupit do velkého nákupního centra na Černém Mostě. Jelikož jela opravdu celá rodina, chaos nastal už při shánění nákupního košíku. Potom se strhla hádka mezi mou pětiletou sestrou a o rok mladším bratrancem o to, kdo se poveze v košíku. Maminky uvážily, že Dan je menší, proto v sedátku bude sedět on. Představit si vzteklejší a uraženější dítě než je má sestřička, je opravdu těžké. Jenže na to už byla maminka zvyklá a věděla, že utěšovat a přemlouvat Terku bylo opravdu zbytečné. V domnění, že jde Terka uraženě za námi jsme procházeli mezi regály a vybírali potraviny, s kterými uměla teta na Vánoce skutečná kouzla. Po chvíli se tetička obrátila na Terku s otázkou, jestli má radši vanilkovou nebo čokoládovou zmrzlinu. Jenže moje povedená sestřička nikde.
Zmateně jsme začali pobíhat mezi zbožím a Terezu volali. Bylo to vcelku marné, protože před svátky byl obchod plný lidí. Nehledě na to, že nás bylo požehnaně, sestru jsme najít nemohli.
Tatínek, který dosud otráveně procházel obchod za námi, se konečně projevil a chopil se iniciativy. Nápad měl dobrý, měli jsme si všichni vzpomenout, kam Terezka chodí nejradši. Rozdělili jsme se do skupinek, přičemž si nás všimli kolemjdoucí lidé a někteří se přidali k nám. Nervózní maminku jsme museli od tatínka doslova odtrhávat, protože na něj spustila hrozný vyčítavý křik s poměrně nemístnými obviněními. V rozčilení snad zapomněla na hlavní důvod hádky a vyčetla mu i to, že včera po večeři neumyl nádobí.
Já, ve skupince s tátou, jsem musela vydržet tatínkovo věčné prolézání všech obchodů. Ne, že by věřil tomu, že Terka bude v kutilském oddělení, ale proto, že hledal levnější nářadí. Přibližně po hodině jsem byla ochotná jít i do elektrotechniky. A tam nás čekalo překvapení. Před televizorem s úhlopříčkou stodvacet centimetrů seděla naše Terka a upřeně pozorovala pohádku. Prvotní rozčilení z dlouhého hledání vyprchalo a my šťastně obvolali celou rodinu, že jsme sestru našli. Od té doby jezdí Terka vždy v sedátku nákupního košíků. | pr1esoujan_01_1 |
Rozhodující okamžik
Osnova: I. Úvod: rozhodující okamžik
II. Stať: 1. nová sestřička
2. šťastné dětství
3. vypálená vesnice
4. záchrana
III. Závěr: šťastné shledání
Adrien se rozhlédl. Tak a je to tady. Musel se rozhodnout. Doprava nebo doleva? Se svým zraněním nemohl odolat svým pronásledovatelům ani 5 minut. Noha mu ošklivě krvácela. Jestliže si vybere slepou uličku, bude to jeho konec.
Devítiletý Adrien se radostně rozeběhl a skočil do otcovy náruče, byl tak šťastný, že je celá rodina zase pohromadě. Máma, táta a Adrien. Adrienovo otec, William, se vrátil z bitvy proti Nargenům, jejich úhlavním nepřátelům. Nargeni byli lidé, ale tak sobečtí, zlí a závistivý, že se otrávili zlem a teď normálním lidem působili jen potíže. Adrien si až po chvíli všiml, že za jeho otcem stojí ještě někdo. Holčička tak Adrienova věku, která je vykulenýma očima sledovala. William se podíval stejným směrem jako jeho syn, usmál se a postavil ho na zem. „Tohle je Safira. Tvoje nová sestřička.“ Adrien se na něj nechápavě podíval. „Našli jsme ji ve vesnici, kterou přepadli Nargeni, pozabíjeli všechny, jenom ona zůstala naživu. Nemohl jsem jí tam nechat.“ obrátil Wiliam výmluvně oči na svou ženu. Ta se usmála. Adrien si chvíli Safiru prohlížel a pak k ní natáhl ruku. Ona ho s nepatrným zaváháním za ruku chytila. A to byl začátek obrovského přátelství.
Adrien a Safira si padli do oka a od té chvíle už je od sebe nikdo neodtrhl. Dováděli spolu, jedli spolu, cvičili spolu, jezdili spolu na koni i zacházet s mečem a lukem se učili spolu. Šťastné dětství to bylo a bylo dobře, že si ho tak užívali, protože to, co mělo přijít, je oba nadosmrti změnilo.
V den Adrienových 17. narozenin si vyjel Adrien se Safirou na koních do vzdáleného lesa na lov. Když se vrátili, zachvátila je hrůza. Jejich vesnice byla vypálená a nikde nebylo vidět živou duši. Adrien, následovaný Safirou, se rozeběhl k jejich domu. Polozpálená zborcenina vůbec nevypadala jako domov, kde strávili své dětství. Uvnitř ale nebyla ohořelá těla jejich milovaných, jak předpokládali, nebylo tam totiž nic. Ale ani v žádném jiném domě. Všude bylo ticho přerušované jen praskáním dřeva v odumírajících plamenech a jejich dechem. Najednou to Adrien uviděl, kousek stříbrného plátu zašlapaném v zemi. Pomalu ho zdvihl a otřel z něj bláto. Byl na něm erb. Černý orel na modrém poli. „Nargeni“ zašeptala Safira. V Adrienovi se vzedmul vztek, neměl ale na kom nebo na čem si ho vybít. Proto akorát vztekle zařval. Safira se rozplakala a Adrien se najednou rozhodl. Chytil Safiru za ruce a donutil ji podívat se mu do očí. „Najdeme je, Safiro, a zachráníme je.“ Tahle holá věta stačila. Safira se usmála.
„6 let, 6 let jsme je hledali a teď jsme je konečně našli.“ Usmál se Adrien. Oba stáli před vchodem do podzemí, kde byla vězněna jejich rodina spolu s ostatními z jejich vesnice. Safira kývla hlavou. Oba se najednou vnořili do podzemí, jako kdyby je něco pohltilo. Po 100 metrech rychlé chůze se ocitli na křižovatce. Adrien se dal doleva a Safira doprava. Adrien po chvíli narazil na schodiště. Potichu jako kočka je seběhl a chvíli zůstal stát. Chodba se před ním rozevírala do velké místnosti. Adrien vešel a v tu chvíli zalitoval. V místnosti byli 3 Nargeni a jakmile poznali, že není jedním z nich, zaútočili. Strhla se bitka a Adrien z ní vyšel jako vítěz, ale s ošklivou bodnou ránou ve stehně. Neměl čas si ji ani obvázat, protože z chodby, kterou přišel se přihnali další 2 Nargeni. Adrien neměl jinou možnost a tak začal utíkat. Přemohl bolest, která mu ze stehna vystřelovala až do hlavy a vběhl do chodby naproti němu. Běžel a byl rychlejší než Nargeni, protože oni byli poněkud tlustší postavy. Ale najednou se Adrien dostal na rozcestí. Adrien se rozhlédl. Tak a je to tady. Musel se rozhodnout. Doprava nebo doleva? Se svým zraněním nemohl odolat svým pronásledovatelům ani 5 minut. Noha mu ošklivě krvácela. Jestliže si vybere slepou uličku, bude to jeho konec. Vběhl do pravé chodby a uslyšel, jak ho Nargeni dohánějí. Najednou ho někdo strhl stranou. Adrien slyšel 2 zasvištění a pak 2 žuchnutí, jak se Nargeni svezli mrtví na zem. Podíval se na své zachránce. Ten, co ho strhl na zem, byla Safira a v lukostřelci poznal Adrien svého otce.
Všichni byli naživu. Všichni 6 let vyčkávali na útěk a vybrali si zrovna den, kdy je našel Adrien se Safirou. Vesničani se probojovali na svobodu z podzemního vězení a vydali se zpátky domů. Všichni věděli, že na ně čeká hodně práce a že o Nargenech určitě ještě uslyší, ale pro tuto chvíli jen stačilo, že jsou opět spolu. | cb1akaster_01_1 |
Jak se seznámit na inzerát
Vždycky jsem měla nedůvěru k inzerátům. Už jen představa, že se snažím ulovit svůj protějšek např. na internetu, je ponižující. Píší tam zoufalci, kteří neumí zaujmout. A krom toho nikdy nevíte na koho zrovna narazíte. Bála bych se dát si schůzku s někým, koho vůbec neznám.
Před časem jsem začala tancovat společenské tance. Jenže jsem neměla partnera, což je pro tancováni dost základní předpoklad. Po dvou měsících mi došlo, že nestačí využívat nemoci svých kamarádek z klubu, abych si mohla zatancovat s jejich partnery. Jenže jak se takový partner shání?
V našem klubu tenkrát nikdo volný nebyl, a tak mi bylo jasné, že se musím porozhlédnout jinde. „Dej si inzerát na internet, tam určitě někoho seženeš!“ povzbuzovaly mě zkušenější kamarádky. Obdržela jsem seznam internetových adres se zaručeně tanečními inzeráty. V duchu jsem si ťukala na hlavu. Po čtrnácti dnech jsem se přistihla, jak brouzdám po oněch stránkách. Jen se tak podívám, o co jde. V sekci HLEDÁM PARTNERKU jsem objevila pár slibných inzerátů. Rozhodla jsem se odepsat.
A tu přede mnou vyvstal problém. Jak přesvědčíte kluka, který vás v životě neviděl, v pár řádcích textu, že má cenu se vámi zabývat? Snažíte se tomu nešťastníkovi vsugerovat, že právě vy jste ta nejšikovnější, nejhezčí a nejperspektivnější tanečnice, jakou může potkat. Že jste sice začátečnice, ale učíte se rychleji než ostatní atd.
Obdržela jsem nekolik vykrucujících se odpovědí, a většina oslovených mi neodepsala vůbec. „Musím na to jinak,“ pomyslela jsem si. Zřejmě píše každá to samé. Všechny jsou pak „zaručeně nejšikovnější a nejúžasnější“ partnerky. Sice mi to bylo proti srsti, ale rozhodla jsem se, že si dám vlastní inzerát. Myslím, že nakonec zněl na rozdíl od ostatních docela lákavě. Přidala jsem jej tedy na příslušnou stránku a těšila se na spoustu nadšených odpovědí.
Obdržela jsem jednu. Asi dvacetiletý mladý muž stál o schůzku se mnou. Bylo mi trochu divné, že nechce přijít rovnou na trénink do našeho klubu. Tvrdil, že si chce napřed o všem popovídat nad šálkem kávy. Nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Přistoupila jsem na jeho návrh. Druhý den jsem celá nedočkavá stepovala na místě našeho srazu už 10 minut předem a vyhlížela atraktivního a sympatického mladíka. Přestože jsem v inzerátu zmínila svoji výšku, pro jistotu jsem si vzala boty s podpatkem, aby se přece jen nevyděsil.
Po chvíli jsem zpozorovala kluka, který šel přímo ke mně a usmíval se. „To nemůže být on,“ snažila jsem se si namluvit. Jevil se menší než ja, byl trochu při těle a měl zoufale krátké nohy. Ještě ke všemu mi byl naprosto nesympatický. Oslovil mne a můj sen o dokonalém a přitažlivém tanečníkovi se rozplynul. Nebudu dále vykládat, co se dělo pak. Bylo mi jasné, že tomuhle klukovi o tanec nejde.
Po dvou měsících, když mě konečně přestal otravovat smskami a prozváněním, jsem opět měla chuť do dalšího hledání. Pobouřilo mne, že jsou kluci tak líní a neobtěžují se s odpovědmi. Rozhodla jsem se, že tentokrát nenechám nic náhodě. Převzala jsem iniciativu a pravidelně, 2x týdně, jsem odepisovala na všechny inzeráty, týkající se mé kategorie, s přesvědčením, že jednou to přece vyjít musí.
A vyšlo. Nebyl zrovna můj typ, ale byl nesmírně cílevědomý a pilný. Jenže jsme si vůbec nerozuměli. Po čase mě tréninky s ním doháněly k šílenství. Všichni mi radili, ať si najdu někoho jiného.
Dotřetice všeho dobrého. Podařilo se mi najít partnera, o kterém jsem dlouho snila, právě v okamžiku, kdy jsem už přestala v cokoli doufat. Pravděpodobně ze zvyku jsem odpověděla na inzerát, ve kterém stálo, že dotyčný hledá partnerku, která má minimálně třídu B. Bůhví proč jsem to nevzdala předem, bylo přece tak nepravděpodobné, že by ho zaujala začátečnice. Vždyť jsem byla o 2 výkonnostní třídy horší než jakou požadoval. Byla to ode mne spíš drzost odpovědět na inzerát, který pro mě nebyl určen. Ale zdá se, že odvážnému štěstí přeje.
Inzerat není špatna věc. Přesto doufám, že ho už nikdy nebudu muset podat. Tedy pokud nebudu chtít třeba prodat lyže. | pr4ccerdan_1 |
Téma: Cestování
Povíme si něco o cestování Čechů na letní dovolenou do Chorvatska.
Když je Čech na cestách nevyjede na žádnou cestu bez pořádného nákladu řízků a plechovek piva. Vybalte příruční zavazadlo všem cestujícím zájezdu a v 99% narazíte na známý odér této smažené pochoutky, která je prostě gruntem. Řízky jsou sice považovány za jídlo trvanlivé, ale do půlky dovolené se namodralé jíst opravdu nedají.
Když je Čech na cestách nevynechá ani pivo. Pravé bohatství se skrývá uvnitř. Hned na prvním odpočívadle si pro ten zázrak, po kterém má život říz, nezapomenou dojít. do Postupujícím časem, když už má každý nohy, jako konve a neví jak si sednout a uvelebit se, tak proč si nedat něco tvrdšího. Třináctý pramen vždy zahřeje a i muži mají na cestách své dny.
Znáte ten neskutečný smrad, když vejdete do hospody – nedýchatelný vzduch nasycený alkoholovými výpary. Tak pouze vyměňtě cigaretový kouř za „vůni“ ponožek 30 zutých chlapů = 30 x 2 = 60 těch nejpropocenějších ponožek a to vše zavřete do stísněných prostor autobusu. Při nastupování to úplně kopne. Teď zpět k pivu. Co teprv když se dorazí na místo určení?
Chladí se úplně všude, lednice praská ve švěech a umyvadlo napuštěné studenou vodou na chlazení je taky plné.
Když je Čech na cestách, má na nohou sandály a ty doplňují samozřejmě nejlépe výrazné sportovní ponožky, skoro až pod kolena. Dalším výstřelkem módy je účastníkova ledvinka. Praktická, to nepopírám, ale... no, na přehlídce v Miláně zrovna náhodou chyběla.
Když je Čech na cestách, přiveze si vždy nějaký ten suvenýr. Pytel mušlí, pytel písku (samozřejmě podle druhu pláže), vykuchané ježky (samozřejmě „příjemně vonící“, také zaručeně pravá trička od Versace atd. Když náhodou {ne}<in>narazí na nic „opravdu vkusného“ ukořistí alespoň něco užitečného z vybavení hotelu nebo z autobusu, protože ty hnědé podšálky prosím vracejte... | grP4matver_01_1 |
Žilková, Barbora, V. C, 07/08
23. října
Reprodukce textu
1. Kohoutek na větvi.
2. Sladký hlásek.
3. Přátelský polibek.
4. Kohoutkova lest.
5. Kohoutek vyzrává nad liškou.
Chytrý kohoutek
Jednoho krásného dne dostala liška velkou chuť na kohoutka.
A protože věděla kde kohoutek je sebrala se a šla za ním.
Došla do lesa a uviděla jak si kohoutek hoví na větvi.
Protože si chtěla na kohoutkovi smlsnout nasadila ten nejsladší hlásek a říkala.
Milí kohoutku mám pro tebe radostnou zprávu všechy lišky se dohodli že nebudou jíst kohoutky.
Proto jsi spolu mužeme dát přátelský polibek.
Slez sté větvičky a můžeme si ho dát tak pojď.
Milá liško to je moc příjemná zpráva ale s tím polibkem počkej támhle vydím jak z vesnice přibíhají psi a míří přímo sem tak chvíli počkej psi tu za chviličku budou a přátelský polibek jsi můžeme dát všichni.
Ale hned jak liška uslyšela o psech řekla že si přátelský polibek mužou nechat na podruhé protože má moc zařizování a práce a pak řekla kohoutkovi jenom nashledanou a rychle pelášila daleko do lesa aby jí psi nedohonili.
A tak se kohoutek zase pohodlně usadil na větvi a lenošil celí zbytek dne. | bu5czilbar_02_1 |
28. listopadu
Iveta Schorancová
V2
1. Písemná slohová práce
Charakteristika, popis
Téma: planeta země II.
Osnova: 1. Úvod – Kde leží planeta Země II.
2. Stať: a) městečko a jeho obyvatelé
b) stromy
c) zvěř
3. Závět – Smělý plán
Tam, kam nyní směřují moje myšlenky je planeta šedá, pustá a chladná. Nachází se několik miliard světelných let od naší modré planety a život je zde úplně opačný. Tak jako má naše planeta svoje obyvatelé přizpůsobené životu na ní, i zde jsou lidé a živočichové takoví. Otázkou je, jestli se ještě vůbec dá mluvit o něčem a někom živém. Abychom si mohli utvořit svůj názor, provedu vás po planetě, která paradoxně dostala název planeta Země II.
Nyní se nacházíme na nejvyšší skále planety a pod námi se rozprostírá malé industriální městečko. Tady jsme proto, abych vám mohla popsat nejvíce věcí. Městečko vzniklo před několika tisíci lety, když tuto planetu objevil jistý pan TQR podle souřadnic nalezených na zadním sedadle svého starého vozu. V městečku si můžete nakoupit v jednom stánku na náměstí, ale výroba probíhá asi ve 20 plně funkčních továrnách. V továrnách pracují lidé osamělý a mlčenlivý. Lidé z naší planety si o zdejších lidech myslí, že nemají duši. Proto chodí s doširoka otevřenýma očima křížem krážem městem a nic nevnímají. Málokdy žijí v párech. Jejich život je zasvěcen práci v továrně na gumovou obuv a zrcadla. Nejezdí v autech, především chodí pěšky. Vše je tu od sebe dost vzdálené, ale oni jsou už zvyklí. Čas se tu táhne už několik let pomalu, až se jednou zastaví.
Stromy mají barvu černou a jsou suché jako kdyby je sežehl někdo plamenem. Bílé květy černých květin rozlamují tvrdou dlažbu na malé kousky a snaží se nastavit svou škaredou tvář zbylím paprskům vyhasínajícího slunce.
Zvěř u téměř žádná není, až na pár bílých jelenů bušících parohy o mříže u skleněných obydlí, které jim přichystali majitelé. Létají tu také motýli a v letu třepetají velkými zmrzlými křídly. To můžete slyšet až sem na skálu. Tamhle zrovna jeden proletěl. Vypadají jako sněhové vločky... To je ale vážně vše živé, co se tu nachází.
Teplota tu může být tak kolem 50°C pod nulou, sníh ale nepadá. Po celý rok je stejná teplota, stejná zvířata, stejné rostliny a stejní lidé. Dokonce je tu i stejný počet zvířat, rostlin i lidí. Nikdo nehyne ani se nerodí. Jen s přibývajícími lety se na dvorku továren objevuje čím dál tím více zrcadel. To proto, aby mohli lidé jednou nastavit všechna zrcadla na této planetě Země II. na planetu Země I. a konečně poznat barvy, život, radost a štěstí. Než tito lidé ale uskuteční svůj smělý plán, bude tu každý den téměř stejný... | grV2schive_01_1 |
14. 1. 09
Mertová Alexandra
V3
1. písemná slohová práce
Úvaha
Téma: Nevěř, že člověk může získat štěstí, neštěstím druhého.
Osnova: 1. dobro a zlo v pohádkách
2. Jak získat štěstí
3. Náboženství které se zabývá štěstím, lepším životem..
Nevěř, že člověk může získat štěstí neštěstím druhého
Když se zamyslím nad tím, co člověk celý život opravdu hledá, dalo by se to nazvat štěstí. Celé dětství jsem koukala na pohádky ve kterých je skoro vždy hlavním tématem dobro a zlo. Ponaučení bývá vždy stejné, konej dobré skutky a budeš mít štěstí. Například získáš ruku princezny a půl království k tomu. Štěstí je většinou spojené s láskou a nebo materiálním ziskem.
Myslím, že pohádky nás něčemu naučily. Byly něco jako předpříprava do života. Hlavní co jsme se v dětství od rodičů a z pohádek naučili, je vědět, že na světě existuje zlo a dobro. Z výchovné stránky se nám snažili vštípit to, že zlem člověk nemůže získat štěstí pro sebe, ani pro ostatní. Co to znamená v opravdovém životě?
Je mnoho druhů naplnění štěstí. Jsou krátkodobé pocity a někdy bývají i dlouhodobé. Pod slovem štěstí je v podstatě skryto slovo šťastný, ale k tomu aby člověk pocítil ten neidentifikovatelný pocit, musí mít v životě nějaké touhy a přání. Ty má na světě ale určitě každý. Nemusí to být přání typů, půl království a princeznu k tomu, ale klidně každodenní touha zažít hezký den. Je zajímavé si uvědomit, že otázkou jak získat lepší život, se zabývají všechny náboženství, nehledě na vyznání. Podstatou je vždy touha být šťastný. U některých je jedno jestli ho pocítí v životě, a nebo až po smrti. Na to, jak ho získat se budou někteří lidé snažit přijít ještě asi hodně dlouho, ale určitě jsou i lidé, kteří mají to štěstí že ho umí najít. | grV3merale_01_1 |
12. ledna 2006
Michaela Keplová 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
Moje kamarádka
Osnova:
1) Úvod – kdo je moje kamarádka
2) Jak vypadá
3) Co často nosí na sobě
4) Jaká je
5) Závěr – co si o ní myslím
Moje kamarádka Helča
Mojí kamarádce všichni říkají Helčo, ale ona se tak doopravdy nejmenuje. Vlastně se jmenuje Trank Hong Van. Narodila se v České Republice, ale jméno má po rodičích. Její rodiče pocházejí z ciziny. Helča má jednu starší sestru. S Helčou se známe strašně krátce, protože jsme se poprvé viděli v září na začátku školního roku.
Helča je vysoká štíhlá dívka. Má dlouhé a rovné černé vlasy, které jí sahají až do půli zad. Má černohnědé oči a oválný obličej s malým nosem. Helča nosí brýle, ale brýle jí sluší a tak jí to nevadí.
Helča většinou nosí džíny, různobarevná trička a růžový nebo fialový svetřík. Dnes na sobě například měla džíny, modré tričko a pruhový růžový svetřík. Strašně moc jí to sluší.
Helča je strašně moc hodná a když potřebujete pomoc, tak vám pomůže. Je velmi milá a tichá. Dostává hlavně dobré známky, které jí závidím.
Helču mám strašně moc ráda a doufám, že budeme kamarádky dlouhou dobu a nebudeme se hádat kvůli malichernostem. Myslím si, že by naše přátelství mohlo vydržet dlouho. | ces1bkepmic_1 |
Tatíček, Matyáš, V. B, 07/08
17. října
Vypravování podle obrázků
<obrázek č. 1: Tři chlapci bruslí na silnici.>
<obrázek č. 2: Jednoho z nich srazí auto.>
<obrázek č. 3: Chlapec je zraněn.>
<obrázek č. 4: Jeho kamarád běží pro pomoc.>
<obrázek č. 5: Jeho kamarád telefonuje z telefonní budky.>
<obrázek č. 6: Záchranáři odnáší zraněného chlapce, doprovází je jeho kamarád.>
Osnova:
1) Ttři kamarádi bruslí na silnici.
2) Srážka s autem
3) Petr je zraněn
4) Martin jede pro pomoc
5) Martin volá l. 155
6) Záchranáři odvážejí Petra
Záchrana
Kamarádi si bruslí na silnici. Jsou mezi nimi Martin a Petr. Petra srazil vůz. Martin bruslí k nejblisí telefoní budce a vola linku 155. Záchrana je za pár minut na místě. Odvezou Petra do nemocnice a tam zemřel. | bu5btatmat_02_1 |
Neznámý, V. B., ZŠ Burešova
SLOHOVÁ PRÁCE
Vymyšlená (popletená) pohádka
ufonka
princezna
Bylo nebylo jedno králoství, kde žili král ufon s princeznou ufonkou. král princeznu poslal na nákup a princezna nemohla zaplatit přotože, měla přoslou kreditku tak vrátila nákup a šla domů. Tak tatínek řekl, že tam dojde sám nakoupil a šel domů. Potom si uvařily a šli spát. | bu5banonym_b_1 |
18. října
Martin Poláček
Vypravování
POČÍTAČ A JÁ
Jednou jsem se nudil tak jsem si šel hrát počítač hrál jsem ho dlouho a začala bouřka Máma mi říkala ať ho vypnu ale já jsem ji přeslechl a hrál jsem dál při druhém pokusu mámi jsem už nepřeslechl tak jsem jí říkal že to jenom dohraju a pak to vypnu. Ale pak jse nade mnou rozvítil velký blesk a počítač se z ničeho nic vypnul A pak skončily moje hrátky s počítačem a bracha říkal že mi to zpraví a tak jsem si mohl zase hrát a počítačem a už jsem poslechl mámu když mi řekla že ho mám vypnout. | bu5bpolmar_b_03_1 |
Egypt
Bylo to před rokem a třemi měsíci.
Mamka domů přinesla katalogy se zájezdy do zahraničí. S mamkou a taťkou jsme to probírali a začali jsme si prohlížet hotely. Zalíbili se nám nejvíce dva.
Mamka se mě ptala: „Který se ti líbí víc?“
Nakonec jsme si vybrali Palma de Mirette. Hotel vypadal na obrázku moc hezky, stál na pláži a byl nedaleko města Hurghády.
19. 9. 2007 jsme přijeli na letiště Ruzyně v Praze. Let trval 4 hodiny.
Když jsme přistáli v Egyptě na letišti, odvezl nás autobus do hotelu. V hotelu jsme měli čekat asi hodinu. Šli jsme tedy k moři. Moře bylo špinavé, na pláži ležely mořské řasy a odpadky a tak nás velmi zklamalo. Když nás ubytovali, šli jsme k bazénu. Pobyli jsme u něj chvíli a potom jsme se šli projít kolem hotelu. Byla kolem něj spousta malých obchůdků a některé z nich jsme navštívili. Potom jsme se šli do hotelu dovybalit.
Pokoj byl pěkný. Byly tam dvě postele. Dvojlůžková a jedna. Dále TV, koupelna a balkón.
Pátý den našeho pobytu byl odliv. Moře bylo asi po kolena a tak toho bylo spoustu vidět. Ryby, mořští ježci a hadi, hvězdice a mušle.
Sedmý den jsme jeli na loď s průhledným dnem, z kterého jsme viděli a nafotili korálové útesy, barevné ryby, murény a velké lastury.
Desátý den jsme jeli jeepy do pouště k jejím obyvatelům beduínům. Nejprve jsme se projeli na velbloudech, potom jsme se podívali jak beduíni žijí a chrání před zvířaty, dále jsme se najedli a beduíni nám zazpívali něco v Egypštině. Když se setmělo, šli jsme k dalekohledům a dívali se na hvězdy.
Jedenáctý den jsme jeli domů a měli jsme krásný zážitek. | cl6clusjul_1 |
29. března 2007
DAN VOŽENÍLEK, 2.C
2. SLOHOVÁ PRÁCE
NA CESTĚ
(UMĚLECKÝ POPIS)
Cesta. Kdysi jsem potkal člověka, který měl svou cestu. Cesta to byla malá a úzká. Zkrátka cesta to nebyla nic moc. Ale byla to stará, dobrá, poctivě udělaná cesta. A bylo to jediné, co ten člověk měl. Ten člověk přišel o všechno. Všechno totiž opustil, aby se mohl vydat na svou malou úzkou cestu.* Tenkrát ještě nevěděl, že je opouští na vždy, tak se zapomněl pořádně rozloučit a poděkovat jim za všechno, co pro něj udělali. Ale jak jsem řekl, tehdy ještě netušil, co vlastně dělá.
Teprve po několika letech, když prošel mnohými kraji a zdolal mnoho překážek, se ohlédl. Poprvé od té doby, co odešel se rozhlédl. A tam v dálce, tak strašně daleko to bylo, spatřil svůj dům. Jeho dům byl ozářen zapadajícím sluncem. Světlo se rozlévalo po domě jako tekuté zlato. Zdálo se mu, že slunce zapadá přímo za jeho domem. Skoro až sem cítil příjemné teplo, které ze slunce muselo sálat. Při té představě se zatřásl, protože tady již slunce neměl svou sílu a zemi začínal svírat chlad a tma. V té chvíli ten člověk s překvapením shledal, že jeho domov je kouzelné a překrásné místo. A přece když ho opouštěl se mu zdál nudný a šedivý. Nevěděl o jeho kouzlu, dokuď ho neopustil. A teď už bylo příliš pozdě na návrat. Jedna jeho část se nechtěla vrátit. Chtěla jít vstříc neznámu. Ale i té části bylo smutno, že už nepatří k tomu domovu. Vzpomínala na hřejivou lidskou přítomnost. A chtěla utéct k něčemu lidskému a teplému. Ale něco ji táhlo tam na druhou stranu. Do temné a mrazivé noci, kde nebylo vůbec nic lidského a teplého. Ale bylo tam tajemství a neznámo. Širé, temné moře neznáma. A on, jenom malé světýlko uprostřed té nesmírné rozlehlosti. Zasmál se. Protože ani teď nebylo mezi čím volit. Naposledy se ohlédl na zářivou a hřejivou scenérii zapadajícího slunce. Spočinul na ni svým pohledem plným lásky. Té pravé lásky, jež byla zbavena veškeré touhy po vlastnictví. Nasál ten vlahý vzduch a rozloučil se a poděkoval světu za to, co pro něj udělal. Pak se otočil a vkročil do neznáma. Tma ho brzy pohltila. A od té doby jsem ho už nikdy neviděl.
* Nejenom že opustil svůj domov a všechno, co v něm měl. Ale opustil také svoji rodinu a přátele. | pr2ctvozdan_02_1 |
osnova:
1. příjezd
2. ubytování
3. cestování
Zimní prázdniny
Zimní prázdniny jsem strávila s mámou a tátou v Krkonoších. Týden jsme bydleli na naší chatě u {město}<priv>. Stejně jako většina jiných lidí jsme byli na sjezdovkách. Snowboard mě moc neláká, nejraději jezdím na lyžích. Vybíráme si takové tratě na kterých se dostaneme na vrchol pomou nebo sedačkovou lanovkou. Nejraději jsme byli na kněžíckém vrchu, Vítkovicích a na pasekách. Nejraději jsem na trati kde je málo lidí a kde jsou skokánky. A čas od času spadnu. I tak se mi na horách moc líbí a těším se až ta pojedu za rok znovu. | hr6burkat_03_1 |
Můj penál
Školní penál je předmět, který jsem si vybral ke svému popisu. Koupil jsem si ho před dvěma lety.
Má obdélníkový tvar, jeho rozměry jsou asi 20cm na 15cm.
Na modré textilní látce je velký bílý nápis „TRAINING“, který zdobí velká mřížkovaná tmavě modrá číslice pět. Vedle číslice je tmavě modrý nápis „Meeting“ a nad číslicí jsou ztvárněny postavy sportovců. Na boku penálu je menší číslice pět a opět jsou zde ztvárněny postavy sportovců. Na druhé straně penálu je modro bílý emblém s nápisem „ATHLETIC CAMP“ se sportovní botou uprostřed. Po obvodu penálu je všitý modrý zip.
Uvnitř penálu převládá stříbrná barva. Jsou zde dva otevírací poklopy s plastovými kapsami, do nichž se dají ukládat například jmenovky, papírky nebo visitky. Po otevření poklopů se mohou do našitých gumiček ukládat psací potřeby, rýsovací pomůcky, guma nebo ořezávátko.
Můj penál je praktický, dostatečně velký a už druhý rok mi dobře slouží. | cl7cfabmar_1 |
Daniela Hrabalová 1. C
4. 11. 2003
1. písemná práce
Propast
Osnova
Tma. Nevím kde jsem a jak jsem se sem dostal, jediné, co vím je, že jsem. Ale...... napadá mě – JSEM? EXITUJI? Vznáším se v černotě a v naprostém tichu. Nevím, co mám dělat. Spatřil jsem záblesk! Jen na kratičkou chvíli. A dodal mi odvahy? Jdu.... spíše pluji dál. A blíže k tomu místu, na kterém se zablesklo. Vzduch je čím dál hustší a tlak se zvětšuje. Špatně se mi dýchá. Absolutní ticho porušil zvuk. Stále se měnící – sílící a utichající šepot. Slovům nerozumím. Nedá se určit, odkud přichází. Jako by šeptal sám vzduch – ta temnota. Zastavím se. Další záblesk. Cítím! Cítím velice výraznou vůni či snad pach. Ale proč? – Napadá mě. Myšlenky mi proudí hlavou, ale já je nevnímám. Nevnímám vlastní myšlenky! Něco zadunělo....... a zase. Tlakové vlny mě nesou a hrají si se mnou, jak vichřice si hraje s prachovým peříčkem. Čas neexistuje a prostor není ohraničen. Nevím jsem-li hlavou dolů či nahoru, zde to není důležité. Zde je nemožné to určit. Zde tyto pojmy nic neznamenají. Zde je nic....... jen temnota a já. Temnota je propast a hrozí mi, že mě pohltí. A ukončí to! Co je to? Řekl bych moji existenci, ale nevím, nakolik existuji. Řekl bych toho hodně, ale mlčím. Tma se ustálila a je opět nehybná, stálá a neměnná. Hledám..... očima. Čekám až mi další záblesk dá vědět. Až mi ukáže kam mám směřovat. Kam? To slovo mě bije do uší! Vědět kam! Být někde! Přicházet odněkud a hlavně BÝT!... Záblesk! Konečně! Opět se dávám do pohybu. Tlak se zvětšuje a šepot neustává. Která síla na mě působí? Co vytváří stále se prohlubující propast mezi mnou a světem? Mnou? Slova, jen hrátky se slovíčky! Mnou? Co jsem? Připadá mi to nekonečné, ale čas zde přeci neexistuje! Nééé, chci křičet a křičet a křičet. Chci konec. Projede mnou hrozný žár. Jsem zapálen a hořím. Jsou to však jen pocity. A opět to dunění. Teď však uvnitř. Uvnitř mě. V mé hlavě. Pravidelné, jak bubny do rytmu tepání srdce. Světlo je blíž a teď mám strach. Je to snad záchrana? Má to být snad záchrana? Vidím. Vidím cestu. Cestu ze tmy vedoucí. Z nicoty a snad uzavře propast. Ta cesta je z písku a u ní stojí lampa. Nesvítí. Jen jednou za čas elektrický výboj osvítí okolí. Prodírám se houštím nicoty a pocítím závrať a jako by mě něco trhalo na tisíc kousků, pak zatmění v hlavě.....
Nevím po jakém čase, ale probírám se. Ležím na cestě, úplně zničen. Zjišťuji zda se mohu postavit na nohy. Opatrně a roztřeseně udělám pár kroků a zhluboka se nadechuji čerstvého vzduchu. Lampa zde u cesty stále stojí a připomíná mi, že to nebyl sen ani noční můra. | pr1chradan_01_1 |
Šel||jsem ven, vše se zelena už začíná zelenat, ptáci přilétají, vidím prvníí jarní květy. Působí to na m{n}<in>ě krásným dojmem. Na stromech se už zelenáají listy, občas vidím ještě trošku sněhu ze zimy. Také kvetou spousty a spousty sněženek, rybníky už jsou rozmrzlé a lidí je všude plno. Ale pak už se vracím domů a jakmile jsem doma, chce se mi vyrazit zase. | am5ajanond_1 |
12. ledna 2006
Dominika Mojžíšová, 1. B
1. stylistická kompozice – srovnávací
Popis
POKOJ, KDE SE CÍTÍM DOBŘE
OSNOVA
1. Úvod
2. Místo, kde se pokoj nachází, umístění pokoje
3. Rozmístění a) Dveří b) Oken c) Světel
4. Stěny pokoje (barva)
5. Podlaha (koberec, plovoucí podlaha atd.)
6. Umístění a) Nábytku
b) Elektroniky
7. Doplňky a) hračky
b) Vzorky a barva povlečení.
8. Celkový dojem, jak se mi tam líbí
Můj nový pokoj
Můj pokoj, je v prvním patře našeho nového rodinného domku. Je mezi pracovnou a ložnicí. Dveře mého pokojíku jsou naproti dveřím do koupelny. Naproti dveřím v pokoji je 1 m a 50cm dlouhé okno. A z chodby jsou uplně u stropu dvě 1m dlouhá okénka. Na zdi u postele je bílé světlo. Potom je ještě nad psacím stolem, ale to má stříbrnou barvu a je uplně jiné.
Pokoj má dvě stěny bílé, to jsou ty, které nejsou tak osvětleny denním světlem. Ty druhé jsou světle růžové, mohou být tmavší, protože na ně svítí světlo. Podlaha je dřevěná, jen u postele je malý zeleno-béžový koberec.
Po pravé straně u dveří je šatní skříň, má světle hnědou barvu. Za skříní je bílá postel, která má pod sebou tři úložné a praktické šuplíky. Vedle je také bílý noční stolek a vedle něj komoda ze stejné série jako je skříň. U okna je psací stůl, na kterém je počítač, ale je tam i hodě místa na psaní. U něj odpadkový koš a na levé straně rádiator. Na levé straně od dveří je malý černý stolek, který má tvar trojúhelníku a na něm je rádio.
Na komodě jsou tři kasičky a bubínek Na stole je růžová lampička a u ní je stojánek na mobil. V nočním stolku mám knihu, kterou právě čtu. Povlečení je barevné a jsou na něm myšky.
V pokojíku se mi moc líbí, protože jsem si ho zařídila tak jak sem si přála. | ces1bmojdom_1 |
Brodský, Alexandr, V. C, 07/08
23. 10.
Reprodukce textu
Osnova:
1. Kohoutek na větvi
2. Sladký hlásek
3. Pratelský polibek
4. Kohoutkova lest
5. Kohoutek vyzrál nad liškou
Jednoho krásného dne liška dostala chuť na kohoutka běžela utíkala a těšila se až ho sní běží, běží a vidí kohoutka na větvi. A povídá mu krasným hláskem slez dolu kohoutku mám pro tebe hezkou novinu. Lišky už nikdy nebudou jíst kohouty, slepice, a kuřata. Slez ze stromu dolů dáme si přátelský polibek. Támhle vidím že z vesnice běží k nám psi až sem do lesa přiběhnou dáme si přátelský polibek. Liška to uslyšela a hned řekla mám hodně práce musim spěchat dáme si přátelský polibek někdy jindy. Liška utíkala ze vší síly. | bu5cbroale_1 |
End of preview. Expand
in Dataset Viewer.
Introduction
This is the SKRIPT2012 dataset, maintained by the Czech National Corpus project. This dataset corresponds to the version available in the LINDAT repository, where it is named AKCES-1. The dataset was created from public .rtf and .doc file formats using the convert_AKCES.py script.
About Original Dataset
(Taken from project Wiki).
The Corpus SKRIPT2012 is a learner corpus aimed at representing the written language of Czech pupils and students at elementary and secondary schools. It consists of transcripts of students' written assignments produced during their language classes.
Citation
If you use this resource, please cite the following work:
@misc{sebesta2013skript2012,
author = {K. Šebesta and H. Goláňová and T. Jelínek and B. Jelínková and M. Křen and J. Letafková and P. Procházka and H. Skoumalová},
title = {SKRIPT2012: Akviziční korpus psané češtiny – přepisy písemných prací žáků základních a středních škol v ČR},
year = {2013},
howpublished = {Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha},
note = {Released corpus}
}
- Downloads last month
- 45